22. 12. 2017

Další rok opět za námi...

A jaký ten letošek byl? Z mého pohledu ho vystihuje vlastně jen jediné slovo: 

Naplněný. 

Prostě se už od jeho počátku stále něco dělo. Udělala jsem spoustu prvních nesmělých krůčků do neznáma, zvykala si na nové situace, nové lidi, nové myšlenky a schémata uvažování, nové úhly pohledu. Učila jsem se pracovat stále tvrději a klást na sebe větší nároky. Ale taky nehroutit se z věcí příliš dopředu a nechávat přijít to, co přijít může a má. Radovat se i z malých pokroků svých i ostatních. 

Letos mimo jiné přibylo mnoho momentů, kdy jsem musela vystupovat na veřejnosti a něco a hlavně někoho reprezentovat, komunikovat s institucemi typu knihoven atd. Na to, že to je pro mne vůbec poprvé, kdy něco takového dělám, a zároveň jde o důležitá a náročná (takzvaně kontroverzní) témata, myslím, že to zatím dělám poměrně dobře. Často jde o to uhlídat vlastní emoce, nereagovat na provokace, odolávat nutkání nechat se stáhnout na vlnu, na které chce oponent člověka mít. A v jiných případech se zase člověk musí snažit vycítit, jak má druhého oslovit a o čem se s ním má bavit. 

Utekl ten čas zkrátka jako voda. Podívala jsem se letos na několik zajímavých míst u nás, což by se mi vlastními silami nepodařilo, jako už po několik let. Jsem tedy za tyto příležitosti ráda. Co na druhou stranu nevycházelo vůbec byl kontakt s rodinou. Nejvíce mne to zasáhlo u prarodičů: loni jsem vánoční svátky sice strávila doma, ale na Boží hod se mi náhle udělalo tak špatně, že jsem tradiční návštěvu u prarodičů musela oželet. Odjela jsem tak zpět do Prahy, aniž bych prarodiče viděla, a tušila jsem, že v průběhu roku se mi nepodaří udělat si na návštěvu v rodném kraji čas. Dopadlo to tak, jak zřejmě muselo: jedno dopoledne v září nás náhle a navždy opustil můj dědeček, aniž bych se s ním stihla rozloučit. Viděla jsem ho naposledy v lednu loňského roku, kdy s babičkou slavili další výročí svatby. Dodnes nevím, jak se s tímhle mám vyrovnat. Člověk, se kterým jsem prožila 32 let svého života, což je velký dar. Člověk, který tu vždy byl pro druhé, vždy se zajímal o to, jak žijí, nekritizoval a nehaněl, nehádal se a nepolitikařil... Ten dům, ve kterém jsme s bratrem a bratranci trávili v dětství prázdniny a ve kterém zemřel, je najednou prázdný. Člověk tu sedí u počítače a představuje si, jak babička, která tam náhle zůstala sama, chodí z obývacího pokoje do kuchyně a těžko hledá smysl v tom, že si uvaří oběd nebo večeři, když byla celý život zvyklá starat se o dědu. 

Na druhou stranu... „Žij!“ řekla mi babička, když jsem se s ní po dědově pohřbu loučila. A tak mi nezbývalo, než si představit, že děda už se na mne odněkud shora dívá, když jsem týden poté hovořila do mikrofonu před plným sálem lidí, přičemž na mě mířila kamera zprostředkovávající přenos z besedy dalším několika tisícům lidí... Asi se to dědovi líbilo, protože o pár měsíců později mi přihrál ještě náročnější příležitost, kterou jsem si nedovolila odmítnout – možnost studovat na škole, o kterou jsem už dříve měla zájem. Mně, která jsem se zařekla, že už nikdy studovat nepůjdu, zvlášť s přihlédnutím k tomu, že na univerzitách je přesluníčkováno, pravicový názor tam v humanitních oborech nezazní a do praxe je z univerzit taky hodně daleko. Nu, však taky univerzitu nestuduju. A přesto jsem měla během dvou měsíců možnost se naučit poměrně dost nových věcí, které jsou velmi konkrétní a snadno použitelné kdekoli. 

A tak tedy směřuju dál. Kupodivu vděčná i za to, co se nepovedlo. Ono totiž i sebevětší botu lze nazvat dobrou zkušeností. Nejvíc jsem asi vděčná za lidi, které jsem měla štěstí letos potkat, poznat či si s nimi udržet kontakt a dobrý vztah. Na zajímavá a přínosná setkání plná porozumění a spolupráce, ochoty se něco dozvědět a chuti druhého podpořit třeba i v jeho nelehkých chvílích, na to se jen tak zapomenout nedá. 

Buďme spolu tedy i nadále.

Krásné Vánoce všem!
 
;