Jedny islámoklastní narozeniny

Islámoklastka dnes slaví narozeniny. Poměrně přelomové životní jubileum, zvláště mnohé ženy ho mají tendenci prožívat, tedy je zřejmě klíčové onu událost náležitě oslavit. Motivací budiž už samotný fakt, že ortodoxněji pojímaný islám (už třeba takový ten provozovaný komunitou kolem českých mešit) slavení narozenin zapovídá - cílem je samozřejmě oslabit vlastní identitu jedince, pročež se to celé schová za frázi "není třeba slavit to, že se člověk zase o krok přiblížil vlastnímu hrobu".

Už proto tedy islámoklastka slavit naopak hodlá - bez nadbytečného zahalování toho, co zahalovat dle ní není nutné, s dostatečným množstvím alkoholu, produktů z vepřového masa i ve společnosti mužských protějšků, kvalitní hudby a literatury. Oslavy se pravděpodobně rozloží do několika následujících dní, kdy ji čeká pár setkání s blízkými přáteli. Vše ovšem v soukromém duchu, životní situace i výhledy do budoucna bohužel nejsou takové, že by se dalo uspořádat něco veřejného, s vlajkami s logy a průvodem od modlitebny v pasáži Jiřího Grossmanna skrz Opletalovu ulici až k mešitě na Černém Mostě, s výletem do Suchdola před palestinskou ambasádu. Uvidíme, co přinesou roky příští - třeba dojde někdy i na tohle. Zatím je krom slavení zkrátka potřeba investovat do aktuálních i dlouhodobějších způsobů potírání islámu. 

Ovšem pokud jde o slavení narozenin jako takové, islámoklastku v poslední době hodně zaujal výklad rabiho Jaira Jerochima (který výročí svého příchodu na svět oslavil jen o pár dní dříve), podle kterého jde o den, kdy se Bůh rozhodl, že bez nás by svět nebyl kompletní, a toto své rozhodnutí realizoval právě skrze naše narození. Tento den je tedy v judaismu chápán velmi pozitivně - na rozdíl právě od islámu, který k němu má přístup výše uvedený. Takže tam o nějaké kompatibilitě nebo "návaznosti islámu na judaismus" nemůže být řeč.

Při takové příležitosti, jako jsou narozeniny samozřejmě nelze vynechat lehké zabřednutí do nostalgie a trochu si uplynulý rok, popřípadě delší časové úseky před ním nezrekapitulovat. Nejen z pohledu islámoklasmu, ale i toho obyčejně lidského. Ono nakonec všechno souvisí se vším. Což si uvědomuju při každém pohledu na další a další došlé přání. To je konkrétně u mne totiž asi ta největší změna, která se za ten rok udála. Loni v tento den jsem ještě hrdě islámoklastila solitérně, na nikoho se nevázala, sama si hledala způsoby, jak se na úkor islámu pobavit, sama si určovala, v čem se v jeho problematice kdy vzdělám. Neměla jsem pocit, že kvůli tomu musím nutně nosit symbol nějaké iniciativy nebo komunikovat s těmi, kteří mi (byť jen třeba dočasně) nerozumějí nebo se spolu na něčem neshodneme. Samotný islámoklasmus byl loni touto dobou ovšem také někde jinde než dnes, pořád ještě až na výjimky pouze v rovině facebookového žvanění. Jedinou vážnější událostí té doby bylo dočasné zablokování facebookových stránek Islám v ČR nechceme na jedné straně a petiční akce proti uznání II. stupně registrace pro Ústředí muslimských obcí na straně druhé. A ze strany islámu samotného se také vcelku moc nedělo, v klidu si tu vegetil, aniž by na sebe příliš strhával pozornost. Stejně tak naše sluníčková opozice ještě zastávala názor, že nejsme hodni jejího zájmu. Tudíž jsem loni své narozeniny mohla ještě prožít v poklidu, vyrazit do ulic bez obav, že potkám nějakého agresivnějšího tvora neurčitého pohlaví s tupým výrazem, "hipsterskými" brýlemi a logem Mladých Zelených na triku, a příliš mi tehdy ani nevadilo, že mi přáníček chodí podstatně méně.

Doby se změnily. Najednou žiju v éře, kdy je zřejmě legitimní, že pokud se mé soukromé údaje dostanou do rukou o správnosti svého jednání přesvědčených sluníček, budu muset řešit svou bezpečnost a bezpečnost svých blízkých. Dokonce to opět bude pravděpodobně legitimizováno státní mocí, pokud se jí k tomu dá ovšem příležitost. Média nasadila regulérní kampaň směřující k potlačení určitých názorů - neuplyne den, aby daňovými poplatníky sponzorovaná veřejně působící televizní stanice nevytáhla nějaký pořad pozitivně vykreslující islám (včetně komiksových seriálů pro děti), ve stejným způsobem financované rozhlasové stanici se Islámský stát už přejmenoval na TAKZVANÝ (čili toto slovo odteď používám jako podstatné jméno s vědomím, že každý bude vědět, co mám na mysli), a co předvádí médium vlastněné vicepremiérem, to už zdravý rozum nepobírá vůbec - tu rozbor toho, jak půzkumy veřejného mínění na téma islám či uprchlíci vlastně "neodrážejí veřejné mínění" (i přes tu kampaň ze strany televize a onoho média samotného, sic!), tu psycholog pitvající z fleku miliony těch, kteří mu o to nestojí (resp. prozatímní čtenáře toho média, kteří ještě nepřišli na to, že se bez něj dá fungovat), a to takovým způsobem, že je jednomu opravdu líto jeho skutečných klientů, tedy lidí s reálnými psychickými problémy a obtížemi, se kterými velmi pravděpodobně zachází stejně; do toho dvoje mediální vyjádření jednoho ouřady z jisté finančně podezřelé sekce Úřadu vlády v jednom týdnu... Už se to nedá přičítat pouhé okurkové sezóně a běžné lenosti novinářských onucí, se kterou už nejeden chudák měl tu čest ve svém životě.

A výsledky pořád nikde. Lid, dav, čtenářstvo, diváctvo, daňoví poplatníci, plátci koncesionářských poplatků atd. si zkrátka pořád ne a ne myslet to, co se po nich chce. Je to spíš čím dál horší - je doba letních dovolených, kdy si mnozí lidé užívají všeho toho, co s islámem a multikulti ideologií není dvakrát kompatibilní. Společné koupání více než polonahých žen všech tvarů a věkových kategorií s neméně polonahými muži. Vepřové grilovačky, kdy alkohol teče proudem, občas krom všudypřítomných a běžných cigaret zavoní i smotek něčeho "ostřejšího", mládež získává své první sexuální zkušenosti na táborech i mimo ně, a místo vyhledávání exotických destinací končí desetitisíce lidí v českých kempech a obcházejí lokální přírodní, kulturní i historické památky a zajímavosti stejně jako každý rok... zcela nezávisle na probíhajících kampaních, které na ně evidentně nemají vliv, resp. ho mají zcela opačný. Ono si taky zkuste někomu uprostřed kempu u rybníka, s pěknou holkou vedle sebe, kusem dobře kořeněného vepřového na talíři a vychlazenou dvanáctkou poblíž, vykládat o tom, jaký je morální odpad, když PRÁVĚ TEĎ necítí solidaritu s "uprchlíky", kterým nevoní ani ta vepřová pečeně, ani ta dvanáctka, ani ta holka... nejdou sem kvůli tomu, jakou krásnou krajinu tady máme, ani kvůli tomu, jakou bohatou historii naše země má...

No a tihle lidi od táboráků i jinud mi tedy dnes naopak posílají přání k narozeninám. A nenechte se mýlit, kempy v tuzemsku nejsou zdaleka jejich jedinou realitou. Dostat se do kontaktu právě s těmito lidmi taky nebylo zrovna snadné, musely padnout mnohé bariéry na obou stranách, musela proběhnout nejedna vášnivá debata, pár blokování a odblokování, pár smíření se s odlišnými postoji a náhledy na věc. A muselo se přejít od žvanění k reálným činům. Což šlo zejména v posledním půl roce ovšem neuvěřitelně rychle, co měsíc byla nějaká islámoklastní akce, po které následovaly přehršle žádostí o přátelství na facebooku (kam si jinak nepouštím příliš lidí, které neznám osobně). Listuju tím seznamem toho, co se vše událo, který si vedu, abych si v tom udržela nějaký přehled, a zjišťuju s úžasem, že i přes finanční obtíže jsem od začátku loňských letních prázdnin do začátku těch letošních absolvovala neuvěřitelných 22 akcí více či méně spojených s IVČRN/ BPI či jejími aktivitami a záměry, včetně účasti na akcích sluníček s transparentem vyjadřujícím opoziční stanovisko. O aktivitách, kvůli kterým jsem se nemusela zvedat ze židle a které mě stály leda čas a energii, ani nemluvím. Nějak si nevzpomínám, že bych takový kolotoč kdy plánovala rozjet. Prostě to přišlo samo, místo chození do kina nebo jalového brouzdání městem louskám ten či onen výzkum týkající se islámu, trčím u petičního stánku nebo naháním tramvaj vezoucí mne na veřejnou debatu nebo nějaké jednání ve sněmovně...

Faktem je, že kdybych zabíjela čas v kině nebo brouzdáním po nákupních galeriích nebo městských pamětihodnostech, vracela bych se z takových akcí stejně sama, jako jsem na ně přišla. Což by bylo ve výsledku totéž, jako když sluníčka kňourají, že se na jejich akcích setkávají stále titíž lidé, kteří se mají navzájem v kontaktech na facebooku, poměrně uzavřená skupinka osob, kterých příliš nepřibývá. To slovo, kterým se pocity z toho dají popsat, by znělo: frustrující. Ani mne by to už s mými současnými zkušenostmi nebavilo.

To, co je teď a co je mi připomínáno každým tím člověkem, který mi přichází přát štěstí a zdraví, je mnohem lepší. Ta různorodost, pohledy do světů různých lidí z různých měst a částí naší země, různých profesních zaměření, odlišných životních zkušenosti, to je to, co člověk v mé nelehké situaci potřebuje a čeho si nesmírně váží. Tihle lidé mi nahrazují moje vlastní nohy, oči a uši. A to je pro mne aktuálně víc než mít tři smartphony, oblečení z biobavlny a fair-trade potraviny ve spíži nebo se vydávat na mise do Indie. 

A co je pro mne ještě lepším dárkem? Vědomí, že už dnes se na sebe mnozí moji kolegové mohou v různých věcech týkajících se nečekaných životních situací spolehnout, jak jsem o tom psala minule. Už se to zkrátka děje, a já mohu tedy tímto na závěr poslat pozdrav na jižní Moravu a zároveň kolegovi do Mladé Boleslavi. Pánové, mám z vás radost! Solidaritu s vlastními lidmi #přijímáme! 

Brání slunka Prcii nebo vlastní zdraví?

 

Postupně se ke mně dostávají reakce sluníček na mé postřehy a náhledy na kampaň "té Prcie z Hate Free, co má raka". Přiznám se, že z nich mám trochu smíšené pocity. V něčem slunka zkrátka nezklamala, v něčem poměrně dost. Konkrétněji bych to shrnula do několika následujících bodů:

• Prcie ke kampani připojila svůj osobní příběh, který zveřejnila již dříve. Já sice žádnou obdobnou kampaň nevedu, ale příběh jsem nabídla taky. S tím, že si přece každý může vybrat, koho upřednostní. Což sluníčka dělají, pro ně je zkrátka ta Prcie lepší než kdokoli jiný, už jen proto, že "pracovala pro Hate Free Culture" A ZÁROVEŇ "dostala rakovinu". Nebo proto, že za práci pro Hate Free sklízí negativní reakce "od těch hnusných Čecháčků, fobů a rasistů". Ty důvody, proč upřednostnit jednoho člověka před druhým si zkrátka každý volí podle sebe. Ovšem to je právě princip, na který já jsem chtěla upozornit. Že ani sluníčka nemilují všechny stejně. Už jen to, že se onen text objevil na blogu, který píše jakási "islámoklastka", jim hnulo žlučí úplně stejně, jako jiným zase příběh jakési "Prcie z HFC". Některé věci zkrátka přirozeně fungují. Tady tedy slunka nezklamala, neměla jak.

Cílem toho zveřejněného textu pochopitelně NEBYLY následující věci:

• Jakékoli blokování kampaně paní Prcie nebo jejího dosahu. To totiž jednak ani není technicky možné, jednak to nikdo nemá důvod dělat. Rovněž jsem jasně v textu uvedla, že je jen dobře, že se problematika screeningu a diagnostiky rakoviny děložního čípku konečně dostane i k těm, které tyto věci jinak příliš neřeší. Proto mi tedy přijde hodně mimo sluníčkové vřískání, kterak "reakce paní H. nebo dalších islámofobů jen zvýšila úspěch a dosah kampaně". Spíš naopak, zdá se mi, že kvůli samotné Prcii a její kampani by se pořád ještě dost děvčat a žen na prohlídku neobjednalo, musela přijít až kritika její kampaně a osoby, aby to dámy udělaly "na protest" proti někomu a jako "vyjádření soucitu" či nějakou jinou "revoltu". No, lékařům, kteří se dámám pohrabou v rozkroku, tyto důvody asi budou jedno. Ti se budou tázat přece jen na jiné věci. A kritikům Prcie či její kampaně je pak totálně lhostejné, že si Maruška z Brna dupne a just poběží k panu doktorovi, aby to ti oškliví fobové viděli, a ještě o tom všude napíše a vezme kolegyňky z komunitního centra, se kterými si před ordinací udělají selfíčko. Směle do toho, jak jsem psala, cílem je snížit výskyt rakoviny u nás, protože náklady na léčbu a péči o nemocné jsou vysoké a péče zasahuje do života lidí kolem samotného nemocného, odnesou to i nesluníčka - takže milá slunka, račte nám tu péči a zájem o sebe sama poskytnout, než to začnete požadovat po nás nebo někom jiném. Jestli potřebujete přítomnost "fobů" pokaždé, když máte jít k zubaři nebo do lékárny pro pastilky proti kašli, váš problém. 

• Srovnávání nemoci Prcie s někým dalším nebo jakékoli "soupeření". Rakovina je rakovina, astma je astma, slepota je slepota. Byť tedy astma je taky v mnoha případech smrtelná nemoc, vzpomeňme na Vladimíra Menšíka. Nicméně proč ten výčet nemocí někoho jiného v tom textu tedy byl? Prostě jen proto, aby bylo dostatečně zřejmé, že dotyčná má opravdu díky nim jinak postavené hodnoty než řečená Prcie, že se za to tudíž nestydí a hodlá nadále fungovat podle toho, ne podle hodnot jakési Prcie nebo kohokoli dalšího. Pokud vyrostete s nějakým handicapem nebo dokonce několika najednou, už se zkrátka nebudete srovnávat se zdravými lidmi, a pravděpodobně ani nebudete mít úplně tytéž starosti jako oni. Nejdřív zkrátka musíte popadnout dech, než se k vám může dostat informace, že někde je nějaké ghetto. A ani pak to pro vás nemusí mít takový význam jako pro zdravého člověka - už třeba proto, že nemáte peníze na to, abyste se do toho ghetta zajeli podívat, potřebujete je na vlastní léky. Takže ten nemocný a handicapovaný člověk má obvykle úplně jinak stanovené priority. Připomínám rovněž i to, že v textu bylo explicitně zmíněno, že autorka ví o existenci osob ještě hůře handicapovaných než jsou ona nebo Prcie, a že tedy "nesoupeří" ani s nimi. Je to podobný nesmysl, jako kdyby se v dětských ozdravovnách mělo soupeřit, kdo bude mít lepší výsledky spirometrie. 

Co v textu naopak BYLO a bylo jeho cílem:

• Srovnávání rodin obou aktérek. Není na tom nic špatného, někdo rodinu má v pořádku, jiný ne, třeba ani u Prciiny oponentky nebylo vždy vše tak růžové, jak by se mohlo zdát. Někdy se rodiny kvůli nemocným a handicapovaným členům rozpadají, jiné drží naopak při sobě. Ve venkovském prostředí, v obklopení příbuznými a známými, se zřejmě tak snadno neodchází od slabých a potřebných, pokud si má člověk zároveň zachovat dobré vztahy právě se zbytkem příbuzných a známých. Utečte si taky od nemocné manželky a ještě nemocnějšího děcka, starých rodičů, domu, který jste postavili, hospodářství, pravděpodobně i ze zaměstnání... Nepřipadá v úvahu, zvlášť pokud třeba na život ve městě nejste stavění. Není ani kam, všude vás nějak znají a můžete si být jistí, že o vás budou vyprávět těm, kteří vás znají taky, i těm, kdo vás neznají. Naproti tomu městský člověk svou minulost opouští podle mne snáze, vztahy mezi lidmi mohou být redukovány jen na svazek klíčů od bytu. Každopádně rodina Prciiny oponentky při sobě tedy vydržela, což je zcela v pořádku a zas to oné oponentce postavilo hodnoty jinak, než je má Prcie. 

• Patriotismus a hrdost na prostředí, ze kterého Prciina oponentka pochází.  Ještě aby ne. Někdo v mládí vymetá "náckovské bary" nebo "kluby pro alternativní jedince", jiný s rodiči nebo někým jiným sjíždí na kole kopce, prolézá hrady a zámky nebo nosí z lesa košíky hřibů a borové jehličí ve vlasech. Je v tom i trocha škodolibosti, ono "heč, u nás žádné ghetto ani náckovský bar není, pan starosta se o to postará, nebo ho poženeme s vidlema". Aneb sociální kontrola i směrem k politickým zástupcům. Ani ten starosta nemá kam utéct, i kdyby vidle nebyly k dispozici. Když vyrostete v takovém prostředí, mezi lidmi, kteří vypadají a chovají se víceméně podobně jako vy a u kterých hned vidíte výsledky jejich činnosti i sociálních, politických, kulturních nebo náboženských postojů, prostě to tak vnímáte. Vidíte, jak se který soused stará o vlastní zahrádku a obydlí, jak se staví k vybudování nového hřiště, opravě kostela (i když je ateista), jestli si jde rád posedět do místní bumbálky mezi sousedy (což nemusí být apriori vnímáno negativně, ale zkrátka jako prostor pro sociální kontakt), zda je ochotný a schopný zorganizovat nějakou kulturní nebo společenskou akci, dát obci kontakt na nějakou kvalitní firmu, jejíchž služeb obec upotřebí, jak je schopen spolupráce s ostatními v případě živelných katastrof, jak uznává sociální hierarchii v obci, zda přichází s novými podněty na zasedání zastupitelstev, podílí se na činnosti místních spolků i organizací s přesahem mezi obcemi, městy, krajem apod., zda dokáže reprezentovat obec na vyšší úrovni... Tohle všechno je přirozenou součástí identity nejedné oponentky paní Prcie. Není potřeba, aby toto funkční prostředí zkoušel nějak narušovat zrovna Úřad vlády se svými odnožemi a s naprosto nefunkčními návody a příkazy na to, co si má kdo myslet nebo jak má žít. Dokonce v takovém prostředí zvládnete žít i tehdy, pokud jste Rom, Vietnamec nebo třeba homosexuál, pokud tuto identitu neupřednostníte před zájmy kolektivu a nebudete se snažit na jejím základě převychovávat někoho, kdo vám o to nestojí. Dokonce bych řekla, že adaptace minorit na toto prostředí je lepší než na to městské, právě proto, že tam je taková sociální kontrola, takže každý hned vidí, co druhý dělá a zda to je pozitivní nebo ne, a může tak případně lépe reagovat na různé odlišnosti.

A na závěr ještě vzkazy několika obzvláště srdíčkově rozjuchaným sluníčkům:

Slovo "kriplík" použila autorka na sebe samu stejně vědomě, jako paní Prcie používá svou přezdívku. Dotyčná byla kriplík, postižená a téměř invalidní. Ať se to někomu líbí nebo ne. Mimochodem, kde autorka zjistila, že toto slovo není zas až tak nekorektní používat na sebe sama nebo na druhé? Světe, div se, mezi vozíčkáři. Takovými těmi, kteří jsou se svým stavem smíření stejně, jako s ním byla smířená i autorka. Je to asi opět o prioritách - řešíte, jak se máte dostat z vozíku na toaletu, ne to, jak o vás někdo mluví. V běžném hovoru vozíčkáři po úraze vzpomínají na to, "jak se zkriplili", když se jich sjede třeba pět najednou a vyrazí spolu třeba na pivo, mnohý neváhá použít označení "přijedou mi sem kriplové"... Může to pro ně být stejně přirozené jako řešit technický stav svého vozíku nebo proleženiny. Jde zkrátka o jeden ze způsobů, jak se se svým stavem vyrovnat. Označení vycházející zevnitř oné komunity, které pochopitelně neznamená, že by lidé mimo komunitu měli přestat handicapovaným pomáhat a měli na ně naopak začít útočit.

Jinak k identitě autorky textu: ne, opravdu to NENÍ paní Hrindová. Je to "islámoklastka" nebo již zmíněný kriplík, víc pro relevanci jejích názorů není třeba řešit. Jsou stejně platné, ať se pod ně podepíše tak či onak. Jestli sluníčka potřebují mít pro útoky k dispozici jméno a příjmení, ať si nějaké vymyslí sami. A anonymitu blogerky můžou řešit klidně u kdejaké stejně anonymně blogující třináctileté dívenky nebo maminky píšící si blog o tom, co upekla k nedělnímu obědu. Mimochodem, donesly se ke mně už nějaké spekulace o tom, kdo že by tou autorkou mohl být. Nejen že jsou všechny liché, ale dokonce bude pro případné pátrače do budoucna ještě hůř - možná, že tu totiž časem zřídím "křeslo pro hosta" a těch anonymních autorů bude víc, předběžný zájem už má několik dalších psavců. Konec konců jde o soukromé osoby, ne o zaměstnance neziskovek nebo státní úředníky.

Jakési sluníčko ženského pohlaví se také podivilo tomu, že jsem zmínila rodinné předpoklady pro získání určitých chorob. Vůbec nechápalo, co si pod tím má představit, resp. proč by měl někdo řešit, zda pacientka pochází z funkční a kompletní rodiny nebo ne. No, lékaři to ovšem řeší, zvláště specialisti. O oboru gynekologie to platí obzvlášť - ať už jde o odhad věku, kdy u dívky nastoupí menstruace (obvykle podobný věk jako u matky), o to, zda bude menstruace extrémně bolestivá nebo ne, dají se takto hlídat změny v prsní tkáni, odvodit, jaké problémy v těhotenství by mohly nastat, rizika spojená s porodem, doba a průběh přechodu, vhodnost té které antikoncepce... Toho všeho se týká rodinná anamnéza, kterou ten gynekolog prostě v ideálním případě chce mít k dispozici. Bohužel ji mnohdy musí hádat z křišťálové koule, protože pacientka matku nemá, ani nikoho z příbuzenstva, a o rodinném chorobopisu tak moc netuší. Mít kompletní a funkční rodinu je zkrátka v tomto směru výhodné. Nebudu zmiňovat ty matky, které ke svému lékaři později přivedou své dcery a on tak má k dispozici přehled o stavu obou na dosah dvou kliknutí a nemusí čekat, až si dáma pracně vzpomene, zda jí maminka někdy o svém zdraví něco říkala. Zmíním se spíš o těch, které toto všechno ignorují, popřípadě nad ženami rozebírajícími zdraví své nebo členů své rodiny ohrnují nos, a pak se náramně diví, až se příroda ohlásí, tak jako se ohlásila u Prcie. Ale jak jsem psala, ke škodolibosti není příliš důvod, protože následky pak v globálu hasí celá společnost. Včetně té možnosti, že mezi námi několik multikulturně tolerantních a obohacených nevědomky roznáší pohlavní nemoci. A tím nemyslím prostitutky, které tato část jejich těla živí, a proto si ji hlídají. Spíše ty, které si v 25 letech konečně po shlédnutí marginální kampaně jedné z nich vzpomenou k tomu lékaři vůbec po X letech zajít.

Což mě taky vede k jedné zajímavé úvaze: dotyčné zřejmě nepoužívají hormonální antikoncepci, to by u toho lékaře byly každý rok a o screeningu rakoviny by tak věděly (kampaň jede i bez Prcie už nejméně 9 let, včetně zapojení zdravotních pojišťoven). Můžu zkusit věřit tomu, že případní partneři dam, které kvůli antikoncepci lékaře nevyhledávají, používají pokaždé kondom, ale dlouho u téhle myšlenky nevydržím. Bez antikoncepce by dámy byly každou chvíli těhotné, což nejsou. Což jen potvrzuje mou domněnku, že sexuální aktivita oněch slečen a paní je opravdu kdesi jinde než u běžného vzorku populace. Nikoli u promiskuity, ale naopak na bodu mrazu, případně u toho jednoho rizikového partnera za X let. Jaký vliv na psychiku to může mít, to ať zájemcům kdyžtak vysvětlí docent Konvička. Je to i vzkaz tomu "silnějšímu" sluníčkovému pohlaví: ať už s dotyčnou spíte nebo ne, je slušností zajímat se, jak má partnerka vyřešenou antikoncepci, případně ji občas na vyšetření doprovodit nebo jí na antikoncepci či případné očkování dokonce přispět. A to samé platí i pro zájem o tematiku gynekologických problémů včetně vážných chorob. Jestli je pro vás téma demonstrací proti neonacistům nebo blokování toho či onoho přitažlivější než podvozek vaší drahé, nedivte se pak následkům. Nechali jste některá svá děvčata zanedbat prevenci, vůbec jste neřešili, jestli ty vaše kamarádky či kolegyně aspoň na tu gyndu chodí, tak teď nebuďte příliš překvapeni tím, že jich několik z vašeho okruhu zmizí, případně že se ten či onen virus projeví i u vás. Bylo by fajn, kdybyste sebou samými i svými vztahy přestali pohrdat dříve, než zdravotní sestra bude muset cévkovat i vás. Buďte si jisti, že to není příjemné a že v tu chvíli na její vnady myslet nebudete. (Tedy, nebudete myslet ani na žádné Konvičky a konvičky a neonacisty, abychom byli přesní.)

Mimochodem, něco mi říká, že ti "neonacisti" a jiné "nekalé živly", které  dotyčné tak strašně dráždí, mají tuhle otázku podchycenou mnohem lépe než sluníčka. Už proto, že mají jednak rádi sex a nezříkají se ho, a taky proto, že na téhle straně barikády jede určitý kult vlastního těla a zdraví (byť i s pár kily navíc), což obojí nutí "neonacistky, fobky a rasistky" dojít si k lékaři minimálně pro tu antikoncepci, což zas pak lékaři dává prostor hovořit s onou pacientkou i o jiných věcech. Čili ano, slunka, v čekárnách lékařů se pravděpodobně se zástupkyněmi vámi tak nenáviděných skupin setkáte. Budete tam sedět samy, s obavami z vyšetření, a jediné, na čem bude v tu chvíli záležet, bude zdraví vašich rodidel, nikoli situace v Palestině, objem plastů na hladině Atlantiku nebo to, čím si kdo svítí na toaletě. Ale zvládnete to stejně jako ostatní. V situaci, kdy na výběr máte jinak leda třeba to, co má teď Prcie, vám ani nic jiného nezbývá. A pozor, neonacistky a "fobky" nemůžou za to, v jakém stavu váš spodek je.

Poslední vzkaz tomu joudovi, kterému se šablona mého blogu líbila, takže jejím zkoumáním strávil takovou dobu, dokud nevykoumal, že pod jeho určitou aplikací je podepsán jakýsi muslim: Onen muslimský tvůrce s tím pravděpodobně počítal, že jeho práci budou používat zdarma i nevěřící. Že se tak děje, s tím se tedy musí smířit on, nikoli já coby uživatel. Mohu na muslimy vytvořené weby a šablony rvát cokoli, co jde proti jejich takzvané víře. Recepty z vepřového. Porno (které ovšem mnohdy mají sami v oblibě, viz odvykací weby pro muslimy). Reklamu na alkohol. Karikatury Mohammeda. Nebo jakoukoli kritiku islámu. Někdo pálí Korán, jiný jej tiskne na toaletní papír. Moje verze je shodou náhod právě tato, ani jsem ji příliš neplánovala (nemluvě o tom, že tak jako tak bylo nutné šablonu upravit pro mé potřeby). Moje víra to není, je mi tudíž srdečně jedno, zda tvůrce té či oné aplikace sám sobě uložil pětkrát denně třískat hlavou do koberce nebo požírat šváby nebo cokoli podobně iracionálního. Nevyžaduji to po něm, ani si nemyslím, že by to snad jeho práci nějak zkvalitnilo. Ta by tu beztak byla i bez jeho bůžka, křesťan, Žid nebo ateista by ji vytvořil stejně dobře. Ať se tedy onen tvůrce rychle smíří s tím, že ač je třeba sám sebeortodoxnější, jeho práce šíření islámu nemusí vždy pomáhat, spíš naopak. Vzpomínáte si ještě na akci, kdy byl docentu Konvičkovi na sjezd doručen kebab, který pak výrobce musel vyhodit a zaplatit, když se mu vrátil? Také svým způsobem "vracím", a dá se říci ještě v mnohem mírumilovnější formě, než jaká přichází ze strany islámu.

... a člověk tam stál a cítil se trapně...

(postřehy k demonstracím na Václavském náměstí, 18.7. 2015)

Jak jen tohle odpoledne popsat trochu více slovy, než kolik jich je v titulku... když se únava mísí se znechucením, tak jako se za oknem poryvy dusivého větru střídají s krátkými horkými přeháňkami... Nejlépe bude vzít to přímo. Tak tedy:

Ani jednu z těchto akcí IVČRN ani BPI nepořádaly ani nepodpořily. Což samozřejmě neznamenalo, že by tam našincům nějak zakázaly přístup. Pouze nabádaly účastníky k opatrnosti a zdrženlivosti, vzhledem k tomu, že s těmito pořadateli jsme dosud neměli žádné zkušenosti. Ovšem nemůžeme nikomu ani bránit si svou protiislámskou akci zorganizovat sám, pokud se na to cítí. Lidé tím aspoň získají zkušenosti, naučí se komunikovat s úřady, s policií, s těmi, koho na akcích chtějí nebo nechtějí, s médii... Snadno se tak alespoň zjistí, kdo na to má a kdo nemá, kdo boj proti islámu a dalším problémům, které nás čekají, myslí skutečně vážně, kdo nedorazí naopak ani na akci, kterou BPI nepořádá (protože se mu BPI zdá "moc politická"...), pro koho je moc dorazit někam jen jednou za rok...

Mluvím teď primárně o demonstraci pořádané paní Haškovou od 15 hodin "u koně". Mám psát o selhání, resp. několika selháních, ke kterým tam došlo? Proč ne, sluníčka to beztak zveřejní jako nějaký svůj úspěch taky. Ovšem úspěch ze strany pořadatelů a účastníků tam byl taky. Už to, že za cizími lidmi přijde aspoň těch 200 lidí i přes to počasí a náročnost cesty atd. A byli to opět (až na odhadem cca maximálně dvacítku jedinců, jejichž politickou orientací ve smyslu levicového fanatismu jsem si nebyla jistá) vcelku průměrně vyhlížející občani, mladí i staří, muži i ženy, z nichž pro většinu z nich to očividně byla první taková akce. Takže z jejich strany ten zájem byl.

Teď ale k tomu neúspěchu. Ten vidím v tom, že pořadatelé na ten zájem nedokázali adekvátně reagovat. Začnu už třeba tím, že vzhledem k počasí mohli na místě nějakým způsobem zajistit aspoň přísun pitné vody, když už těm lidem chtěli předčítat po nějakou dobu nějaké své proslovy. Byla by to slušnost a ukázala by jejich skutečnou ochotu do akce něco investovat. Připomínám, že na zimních akcích IVČRN v Brně a možná i jinde byl k dispozici tuším svařák a čaj. Vůbec nejde o to, že by to snad mohlo působit jako "předvolební guláš a pivo zdarma". Spíš bych to viděla v těchto teplotách jako základní bezpečnostní a hygienickou nutnost, prevenci před tím, když by se některému staršímu nebo méně odolnému a zdravému demonstrantovi udělalo nevolno apod., nemluvím o tom, že v davu bylo i několik zpocených, žíznivých a ukňouraných dětí. Toto tedy vidím jako první pořadatelské selhání.

Bod druhý už je zásadnější a má co do činění právě s tím, kolik lidí těm pořadatelům v reálu věřilo, znalo je a bylo ochotno jim nějak pomoct. Evidentně jich moc nebylo, a tak došlo k tomu, k čemu dojít muselo. Pořadatelé požádali o pomoc s ozvučením akce jim neznámé lidi. Výsledkem bylo to, že se z oněch lidí vyklubala známá sluníčka, kterým pouze stačilo zopakovat akci provedenou Lukáši Kohoutovi na jeho demonstraci - slíbit mu přivézt techniku a pak se mu vysmát a nechat ho na holičkách prakticky bez náhrady. Sluníčkům to je samozřejmě jedno - v minulém příspěvku jsem psala, že jakmile někoho označí jako "společensky nebezpečného", klidně půjdou proti komukoli, kdo tuhle nálepku od nich získá, i kdyby to byl senior nebo máma s děckem, která si jen chce poslechnout, co na takové akci lidi říkají a dělají. My to známe, pro dost lidí na demonstraci to ovšem bylo poprvé, co se s něčím takovým setkali. Jde v podstatě o nabourání výkonu práva shromažďovacího, čili nic, co by se sluníčkům dalo přičíst k dobru. Takže nakonec bylo zvučení hodně provizorní skrze jeden megafon, nevím, jestli v zadních řadách dál od koně bylo pořádně slyšet.

Co mělo být slyšet by mohlo být další věcí, na kterou se zaměřím. Ne, nevadilo mi čtení z papíru, spíš zaplať pámbu za něj, lidi tu spatra zvyklí mluvit nejsou, natož na kamery a v takovém horku. Jen jsem ze zaslechnutého měla dojem, že i přes videa, která hlavní řečník prý natáčí, ještě v problematice islámu není dostatečně fundovaný a je tedy před ním ještě spousta práce. Ostatně sám přiznal, že ještě loni měl k islámu "neutrální" vztah a negativně se vymezil až po lednovém útoku na Charlie Hebdo. Na jednu stranu - proč ne, každý má ten "bod zlomu" někde jinde, jak muslimové na cestě k radikalismu, tak anti-islamisti na cestě k jasnému odsouzení a odmítnutí. Na druhou stranu - loni tu běžela petice proti registraci II. stupně Ústředí muslimských obcí, vznikal Islámský stát, Hanča s Tončou byly nezvěstné, o týrání žen v muslimských rodinách byly taky dostupné informace, stejně tak jako fungovaly evropské no-go zóny, zkrátka těch informací o negativních prvcích v islámu byly k dispozici přehršle, dokonce nebyly ani tak blokovány nebo zpochybňovány jako dnes. Takže tohle všechno museli ti pořadatelé a mnozí účastníci akce prostě ignorovat, pokud byli "neutrální k islámu". Ale možná to ani není příliš negativní zjištění... konec konců, v BPI a IVČRN jsou kvanta lidí s veskrze sluníčkovým zaměřením, ovšem bez sebezničujícího aspektu, i sama autorka tohoto textu ještě na vysoké obhajovala právo muslimek na zahalení coby "součást jejich identity" a o dalších aspektech islámu nepřemýšlela vůbec. Možná to je prostě jen přirozenou součástí cesty každého budoucího islámoklasta.

Jinak snad k obsahu projevu pana Jiskry nelze nic moc říct, z mého pohledu jde o vcelku slušně formulované názory člověka odmítajícího imigraci, islám a diktát EU, které končily výzvou, aby si lidé sdíleli mezi sebou navzájem získané poznatky a informace týkající se těchto záležitostí, komunikovali o tom se svými blízkými a známými apod. Padl i apel na vládu, aby konečně začala respektovat vůli těch, v jejichž jménu ten mandát má... pokolikáté už? Jsem ráda i za další řečnici, ředitelku jedné charitativní neziskovky, specializující se na pomoc handicapovaným v nouzi, která lidem přiblížila, jaké to je muset se rozhodovat, zda jejich pomoc půjde spíš mamince dítěte s nemocí motýlích křídel, nebo mamince dítěte závislého na speciální výživě... zatímco vláda bude mrhat prostředky pro cizince a nadále ignorovat tyto našince, rodiče, kteří pro své nemocné děti potřebují sehnat denní stacionáře se speciální péčí nebo nějakou drahou kompenzační pomůcku... Toto jsou podle mne věci, kde bychom za ty neziskovky a dobrovolné dárce a aktivisty měli být rádi, protože v budoucnu možná sami budeme v situaci, kdy nebude nikdo jiný, kdo by nám samotným pomohl, než právě ony, v situaci, kdy si svépomocí jako laici příliš nepomůžeme.

Organizátoři po skončení projevů pak udělali podle mne další kiks - vyjevili přání přesunout celou demonstraci průvodem až na Hradčanské náměstí. Opět připomínám panující horko, které účastníci demonstrace museli přetrpět po celou dobu projevů u koně, i poměrně značnou vzdálenost Hradčan od Václavského náměstí. Policejní doprovod byl také nadšen. Podle mne tohle bylo zcela zbytečné, tím spíše, že v sobotu bývá na Hradě povětšinou pouze více či méně turistů, nikoli našinců, stejně tak bylo zřejmé, že těch několik stovek účastníků (z nichž část se do průvodu ani nezapojila nebo odpadala během něj) nemůže Hradčanské náměstí zaplnit tak, jako se to povedlo IVČRN hned na první lednové demonstraci. Možná to mělo zahrát na nějakou nacionalistickou notu, stejně tak jako ta hymna zpívaná hned na začátku demonstrace. Ovšem tahle nota je dost falešná - hymnu kvůli chybějícímu ozvučení, díky kterému by si pořadatelé sjednali pozornost a upozornili na začátek akce, nebylo skoro slyšet, zato v průvodu z Vodičkovy ulice do Jungmannovy bylo více než dobře slyšet to, z čeho si soudný člověk potřísní obuv vlastními zvratky - prý "Nic než národ!". Nu, naštěstí jsme se s několika známými po krátké chvíli z průvodu odtrhli a šli si po svém. Proč je věta "nic než národ" pro nás nepřijatelná asi moc vysvětlovat nemusím - zkrátka v boji proti islámu a ilegální imigraci a diktátu EU pro nás národnost dotyčného spolubojovníka nerozhoduje.

Zkrátka jsem z této akce měla velmi zvláštní pocit. Chyběla tam úplně ta občanská vzájemnost a vřelost, kterou znám z akcí IVČRN a BPI. Ti lidé se tam neznali navzájem, ani neměli potřebu se nějak seznamovat, každý tam stál sám za sebe, občas s nějakým nepříliš originálním transparentem... Byli tam jedinci z hnutí Generace Identity s vlajkami. Bylo tam několik vlajek IVČRN, které tam příznivci na vlastní pěst dotáhli. Odznaků IVČRN přece jen víc - já jsem svůj měla v kapse, pro jistotu, kdyby na akci došlo k něčemu, o čem bych nemyslela, že by s tím bylo dobré IVČRN a BPI spojovat. Což se nakonec ukázalo jako oprávněná obava, právě kvůli tomu skandování davu během pochodu, i kvůli tomu, že jsem si pak na fotografiích v médiích prohlédla důkladněji některé transparenty, včetně toho, na kterém se dívčina neštítila dát logo IVČRN vedle hesla "Čechy Čechům!". Přišlo mi to, že ti lidé jsou hodně zoufalí, když místo za někým, kdo by se postaral, aby se tohle nestalo, jdou za někým úplně neznámým.

Tenhle pocit se mi ještě pak umocnil v davu uprostřed druhé demonstrace, která se ten den na Václaváku konala. Pořádala ji Národní demokracie v čele s Adamem Bartošem a vystoupil na ní Tomio Okamura, od kterého se pořadatelka předchozí akce distancovala, "aby zachovala nepolitický ráz akce". Nevím, jestli to bylo platné, pan poslanec byl totiž tak originální, že jeho projev zněl jako přes kopírák s projevem na první akci. Ale lidem se to líbilo, mohli se uřvat. Asi pro ně pan poslanec má nějaké mně neznámé charisma, kvůli kterým ta babička klidně bude stát vedle "mladíků" (30 jim už přitom dávno bylo) pořvávajících na své oponenty: "Kohoute, mr*al jsem tvoji matku!". Ani jsem do té doby netušila, kolik normálně vypadajících antisemitek, pravých amazonek a "naštvaných matek" tu vlastně máme. Prostě jim to, co pan Bartoš nebo pan Okamura hlásají, nevadí. Nedojde jim, že pan Okamura do zblbnutí opakuje "chci přímou demokracii" a že tím nemyslí, že by se snad na ní měl reálně podílet kdokoli z toho davu, ale že tím říká pouze "zvolte MNE". Značný rozdíl oproti panu docentovi Konvičkovi, který neustále opakujte "kandidujte, zajímejte se, bez vás to nezvládneme, pojďte do toho s námi ve vašem místě bydliště, sledujte situaci...". Pan poslanec navíc za celé roky svého parlamentního působení dokázal leda to, že se vláda vysmála většině návrhů, které jí předložil, a shodila je ze stolu. Zatímco pan Konvička už má úspěch třeba v tom, že loni nedošlo k udělení II. stupně registrace pro Ústředí muslimských obcí, podařilo se vzbudit zájem odpovědných o halal porážky, zablokovat projekt Islám očima českých školáků, resp. jeho podporu ze strany ministerstva, apod. A toto pan Konvička zvládnul ještě dříve, než se do té sněmovny dostal. A nedělal to kvůli potlesku davu, který by přehlížel z tribuny, jako si to včera užíval pan Okamura. Pro pana Konvičku je totiž krom fanglí na náměstí důležitý i ten člověk, který na demonstraci nedorazí, protože někde v terénu monitoruje situaci týkající se problémů, kterým teď čelíme, provádí osvětu nebo prostě jen trčí v práci, aby se zabezpečil na další boj s tím, co nás čeká. No, nezaujal mne ani pan Okamura, ani následně pan Bartoš, odcházela jsem zhruba v momentu, kdy hřímal, že "když ho někdo naštve, vlastně ho to nabíjí k tomu, aby na své práci pracoval tím usilovněji". Asi hodně křesťanské, tohle využívání negativních emocí. Snad mu za to papež dá rozhřešení... nebo ho nabije zas trochu jiným způsobem.

O protidemonstraci sluníček se tentokrát příliš zmiňovat nebudu, nestojí mi za pozornost ani dnes, jako mi nestála tehdy. Stáli tam proti neonacistům, odděleni policií, skrze kterou se občas snažili proniknout, a skandovali hlouposti, kterým příliš nebylo rozumět. Hulákali i během Okamurova projevu, ale ne natolik, aby to do předních řad příliš dolehlo. Snad jen momentka na závěr: stála jsem na nástupišti metra a sledovala, jak přichází mládeneček, tak necelých 20 let, s metrovým namalovaným žlutým papírovým sluncem, a cosi vykládá slečně zhruba v jeho věku, která ho doprovázela (a která s ním zřejmě nebyla na akci). Zaslechla jsem jen slova "Islám v ČR nechceme" a "stydím se" a neposlouchala dále. Děvče bylo hezké, upravené, mělo pěkné letní šaty s dekoltem, podle mne by bylo škoda, kdyby se někdy muselo povinně zahalovat a vědět, že ten sluncovatý kamarád ji v tom nechá. Zřejmě tyto oběti holt budou muset být. Ne, neměla jsem potřebu demonstrativně si připíchnout naši placku a promenádovat se mu s ní před očima a způsobovat mu tak duševní utrpení, které by se snažil kompenzovat nějakým na mě provozovaným násilím. Ale trapně mi přece jen trochu bylo... když jsem tak vzpomínala na dvacetileté mladíky dřívějších dob, odhodlané zemřít za to, aby si mladý pán v jejich věku mohl někdy v budoucnu vodovkami malovat slunce a pokládat to za záslužnou činnost, nebo dokonce za práci...

Kterak kampaň jakési "Prcie" minimum islámoklastů dojala...

Tenhle příspěvek bude do určité míry vycházet z jednoho z těch předchozích, ale znáte to - opakování matkou moudrosti. Původně jsem si nemyslela, že se k tomuto tématu vůbec vyjádřím, protože jsem nejdřív souvislost s hlavním tématem blogu - islámem - neviděla, ale světe, div se, ono v tom přece nakonec určité spojení bude. Tím pojícím prvkem je totiž kupodivu právě moje maličkost s mými zkušenostmi a zprostředkovanými zkušenostmi z okolí. Tedy začněme:

Bylo jednou jedno děvče. Po narození se mu příliš nechtělo koukat na svět. Učilo se chodit, ale ještě ve třech letech při procházce venku zakopávalo o každý kámen a každý obrubník, protože nevidělo na metr před sebe. Pak asi ve čtyřech letech dostalo konečně brýle a druhý den přineslo mamince, se kterou předtím zvládlo nakreslit leda tak klubíčka vlny, vlastnoručně nakreslený obrázek princezny. Nicméně to děvče mělo vážně i tak dost smůlu. Na tu největší oční vadu se přišlo až v době, kdy už se s ní nedalo nic dělat. Nějakou dobu se řešilo, jestli děvče nebude muset místo běžné školy navštěvovat internátní školu pro slabozraké, čili vyrůstat daleko od domova, v ústavní péči s podobně postiženými. Nakonec základní školu s vidícími dětmi s určitými úlevami zvládlo. Zvládlo i soukromou střední školu a několik škol vysokých. Zvládlo se dokonce starat o člověka, jehož vizus byl ještě mnohem menší než ten její, včetně jeho doprovodu po (pro ni tehdy neznámé) metropoli. Nicméně kdesi v budoucnosti toho děvčete i tak pořád straší TMA.

Bylo jednou jedno děvče. Žilo na venkově, a když na jaře rozkvetly všechny stromy, květiny a trávy, to děvče strávilo dny i noci lapáním po dechu, protože se dusilo. Trvalo to s přestávkami celé měsíce. Nemohlo projít kolem kvetoucího keře šeříků. Nemohlo přinést mamince k svátku karafiát. Nemohlo s dětmi ze školky a školy na procházku nebo na výlet. Stávalo se, že ji uprostřed vyučování učitelky vodily domů, sípající a kolabující až do příjezdu sanitky. Ordinace, injekce, za pár měsíců kontrola na alergologii, další léky, které neúčinkovaly a na které i tak bylo nutné myslet dvakrát denně. A pak, když bývala sezóna senosečí, děvčeti začaly "tábory". Pobyty v léčebnách a ozdravovnách, od pěti let každý rok až do dvanácti. Tři týdny mimo domov, mezi těmi, kteří na tom byli podobně a kteří tudíž neřešili, co to děvče zvládne nebo nezvládne, jako se tomu divily ostatní děti na vsi. Žádný odpočinek. Dopoledne víceméně běžná výuka ve škole při ozdravovně, pak léčebné procedury (ach ta věčná rýma z prochladnutí!), pak tříhodinový pobyt v krápníkových jeskyních, včetně her, spánku ve spacáku a výkonnostních testů na úvod a závěr. O víkendech pěší výlety po okolí, kdy sípali a padali únavou i ti nejodolnější z osazenstva ozdravovny. Doma výlety s rodiči na kole, ovšem stačilo to přehnat s délkou trasy nebo projet podél kvetoucího pole a zas mohlo zůstat na pár dní doma místo chození do školy. Ve dvanácti letech děvče konečně dostalo léky, které jí záchvaty dušnosti postupně úplně zastavily a vrátily jej tak do života, který do té doby pořádně nepoznalo. Najednou mohlo na výlety se zdravými dětmi, aniž by hrozilo, že tam nebude k dispozici rychlá pomoc, zvládlo prolézat půdy plné zaprášeného sena, slámy a haraburdí, spát v peřinách, trasy cyklovýletů se prodloužily. Ovšem její výkonnost nikdy nebude taková jako u zcela zdravých lidí. O tom, že jí ony zázračné léky spolu s věčným bojem o energii pro každé nadechnutí zastavily fyzický růst asi netřeba mluvit. Dosáhnutí do horního regálu v obchodě je holt malou daní za to, co jí nakonec bylo umožněno.

Bylo jednou jedno děvče, a věřte nebo ne, kůže mu ze začátku taky moc nefungovala. Miminko s ekzémem. První vzpomínky - kelímky se smradlavými mastičkami. A víte, jaké to je, když se poloslepé dítě lapající v noci po dechu kroutí, aby se mohlo ještě poškrábat pod koleny? Až mořská voda v osmi letech vše spravila.

Bylo jednou jedno děvče. Já vím, už je to únavné... ale co naplat, když se to děvče narodilo s nedovyvinutými záklopkami v ledvinách. Období do tří let strávilo to děvče pod silnými léky, tlumícími infekci z toho, jak se mu moč vracela z měchýře do ledvin. Ve třech letech přišla operace. Děvče na pár dní dostalo vývod bokem a poloslepé a sípající se s pytlíkem vlastní moči na krku ploužilo po chodbách nemocnice, než ho zase zašili. Jizva přes celé břicho, v dospělosti hodně sexy. A po operaci snad každý rok nejméně dva záněty močových cest, tuny antibiotik, ordinace, laboratoře, lékárny, sklenice s močí, ultrazvuky, dveře s nápisem Mikční urografie (doporučuju příznivcům hardcore piss porna), případně Nukleární radiodiagnostika (něco pro ty, které fascinují svítící ručičky hodinek). A už víte, jaké to je, když se poloslepé, sípající a škrábající se dítě potácí v noci potmě na toaletu, aby ze sebe v bolestech vyloučilo pár kapek? Děvče na sebe muselo být hodně přísné, aby tohle i v dospělosti zvládlo.

Bylo jednou jedno děvče. Pokud vůbec po přečtení předchozího má nějakou cenu zmiňovat, že to bylo děvče. Bylo to stvoření věčně pod vlivem nějakých léků, které ji sice nějakým způsobem udržovaly naživu a řešily její nejakutnější potíže, ale jejichž vedlejší účinky se mezi sebou navzájem tloukly, a co hůř, dlouhodobě jí snižovaly imunitu. Takové to, když je poloslepé, právě se neškrábající a nedusící dítě ve školce nebo ve škole a přijde tam někdo s virózou nebo nachlazením. Takové to, když děvče nemůže jezdit do školních kurzů plavání, protože jsou v zimě a ono si v té rychlosti nikdy nestíhá vysušit vlasy tak, aby z toho zase neprochladlo. Takové to, když na smrkání nestačí kapesník, ale rovnou stará dětská látková plenka. Nebo to, když si z léčebných pobytů pamatuje všechna sezení před horským sluníčkem, inhalace vincentky skrz různě sofistikované vrčící a bublající přístroje a trubky, horké koupele loktů v plechovém korytu s plastovými hračkami nebo třeba proplachování nosních dutin konvičkou slaného roztoku. Paraleny, zábaly na krk, teploměry, hořké bylinkové čaje. I to se naštěstí časem srovnalo, jak jí byly postupně ty šílené kombinace léků vysazovány.

Děvče bylo zkrátka kriplík, mělo na to příslušné papíry, které jí asi do deseti let umožňovaly chodit všude s průvodcem a mít například na cestování tomu odpovídající slevu. Od patnácti let pak bylo rozhodnuto, že se děvče nebude moci zařadit do běžného pracovního procesu, což dosvědčilo další lejstro. O to ovšem po deseti letech z rozhodnutí ctihodného pana ministra přišlo, tak jako ti, kteří na tom byli podobně či hůře. Od té doby je děvče formálně zdravé. Bez jakéhokoli lékařského posouzení.

Děvče vždycky vědělo, že na tom jsou jiní lidé ještě hůře. Vyrostlo v domácnosti s již dost nemocnými prarodiči, jeho vlastní máma na tom také nebyla zdravotně nejlépe a i přes částečný invalidní důchod zvládala péči o ni, zaměstnání i běžné starosti o malé hospodářství. Ve škole se děvče setkalo se spolužačkou s dětskou obrnou, občas si některý rozjívenec zlomil ruku nebo nohu a pajdal po chodbách se sádrou. Později se o handicapované začalo děvče zajímat ještě víc - to když na ni na blogu začal sprostě útočit jeden vozíčkář, kterému předtím nezištně nabídla svou účast a případnou další radu či pomoc. Přivedlo ji to do celé komunity lidí s různými stupni a typy fyzických postižení, nebo těch, kteří se o takové lidi starají. Přimělo ji to zajímat se o jejich problematiku více, naslouchat, s čím se který handicapovaný potýká, jak na postižené reaguje zdravá část veřejnosti a jak se všechny tyto vztahy a stavy promítají do chápání aktuální vládní garnitury. Psala blogy, které její vrstevníky (věkově lehce přes dvacet) asi dost překvapily, psala maily celé poslanecké sněmovně, když se mělo řešit, zda si handicapovaní budou smět ponechat příspěvek na péči. Stála na demonstraci s nevidomými, neslyšícími, vozíčkáři, lidmi o berlích a jejich pečovateli, když ministr rozhodoval o otázkách, které u mnohých znamenaly jejich další přežití. Z ušetřeného kapesného poslala jedné ležící vozíčkářce, trpící rakovinou pohlavních orgánů, malý příspěvek na novou televizi. Dalšímu vozíčkáři pomáhala najít firmu prodávající repasované elektrické vozíky, protože zdravotní pojišťovna mu jej odmítla přiznat. Nu a pak přišel ten krátký vztah a společný život s prakticky nevidomým partnerem.

Jak je vidět, život toho děvčete byl vždycky buď - anebo. V oněch letech, kdy si procházela tím nejhorším, nebyly neziskovky a kluby handicapovaných, nadací a sbírek bylo pomálu. Na venkov z toho dosahovalo ještě méně. Handicapy lidem komplikovaly životy. Nebyly mobily, dlouho ani pevné linky v domácnostech, na vlak daleko, autobus jezdil pouze několikrát za den. Když matka musela s nemocným děckem zůstat doma, pochopitelně nemohla do práce, a pokud neměla řidičský průkaz a vlastní auto a bylo potřeba náhle dojet k lékaři, odnesl to i otec, který do té práce nemohl taky. S handicapovaným dítětem se nemohlo jezdit na dovolené, i stanování u přehrady bývalo rizikem. Aby se ušetřilo na léky, bylo nutné část potravin vypěstovat vlastními silami. Což obnášelo jak zmíněnou pravidelnou senoseč, tak starosti tu s hejnem husí, kačen, krůt, slepic, třemi plnými králíkárnami, občas kůzlaty, nakonec se zakotvilo u ovcí, k tomu ruční sadba a sklizeň patřičného množství brambor, krmné zeleniny i běžné zeleniny a ovoce ke konzumaci. I to bránilo v cestování a užívání si kulturních a společenských radovánek.

STOP.

Na scénu přichází Lucie "Prcie" Bittalová. Vypráví o sobě třeba tady. Otázkou je, do jaké míry její vyprávění brát vážně (jsou i takoví, kteří tvrdí, že to či ono v tom příběhu pravdou není). Paní Bittalová byla totiž vládou placena za trolling. Do takových aktivit spadalo i to, že směla LHÁT někomu, kdo byl označen (kým?) jako neonacista nebo jiný "společensky nebezpečný živel". Nicméně berme to prozatím tak, že je onen příběh pravdivý. Tedy - městské dítě z rozvrácené rodiny, trávící mládí po barech a klubech ve společnosti "nácků", kterým se nejdřív chtěla zalíbit a pak se rozhodla proti nim "bojovat". Cílené vyhledávání konfliktních a adrenalinových situací, dokonce i později, kdy dotyčná pouze seděla u počítače. Odpovídající životospráva. Přiznaná zanedbaná prevence týkající se vlastního zdraví. Pobyt v rizikovém prostředí, kontakt s rizikovými osobami. O abstinenci paní Bittalové si rovněž dovolím pochybovat, minimálně v době, kdy se pohybovala právě v prostředí údajně neonacistického undergroundu. Pasivní kouření rovněž přítomno. V neposlední řadě pravděpodobně hrála roli i genetika, možnost náchylnosti k určitým chorobám, která se v nefunkčních rodinách těžko kontroluje.

A kampaně. Projekty. Všechny sponzorované nedobrovolně těmi, kteří by raději už v dobách Luciina plného zdraví možná rádi přispěli těm handicapovaným, nemocným či jejich pečovatelům. Někdo zkrátka nemá čas a chuť starat se o vyloučené lokality nebo jejich obyvatele, když má na krku nemocné dítě a starou babičku. Možná takovým lidem opravdu vadí tlupa "sociálně vyloučených" pořvávající jim pod okny do noci. O tyhle lidi paní Bittalové tenkrát nešlo. Ani o ten motor, který to všechno táhne, ani o ty postižené, pokud neměli "správnou" barvu pleti nebo nepocházeli z ghetta. Obyčejná rasistka placená vládou. To první je mimochodem vcelku v pořádku, pokud jde o skutečnou pomoc lidem nemajoritní barvy pleti z ghett či odjinud, kteří jsou v problémech - výběr pomoci je na každém, a pokud ona cítila, že tito lidé pomoc potřebují, angažovat se v jejich prospěch pochopitelně mohla. Byť s FORMOU její pomoci zásadně nesouhlasím - ani s různými pseudokampaněmi a projekty, ani s protiakcemi neonacistických a jiných pochodů, kterými obyvatelé lokalit v sousedství těch vyloučených mnohdy reagovali na již neúnosnou společenskou, bezpečnostní či hygienickou situaci.

Napsala jsem, že "výběr pomoci je na každém". Což pravděpodobně příliš nevoní právě paní Bittalové a jí podobným, kteří nyní nastoupili do kampaně "Měsíc raka" proti rakovině děložního čípku, kterou dotyčná údajně onemocněla. Pravím "údajně", neboť okamžitě po rozjezdu té kampaně se ke mně dostal screenshot komunikace s jejím okolím, ve kterém se jasně hovoří o tom, že by celé její onemocnění mohlo být pouze předstírané. Ne, nemíním se tu jakkoli dotknout možnosti, že by paní Bittalová skutečně vážně nemocná byla. Pokud ano, je to totiž beztak její soukromá věc, stejně jako se děvče popisované nahoře nevytahovalo se svými handicapy, natož aby na ně dělalo kampaně.

Kampaň už tu ovšem je. Na koho cílí? Pravděpodobně na ty, kterým se paní Bittalová skrze své předchozí aktivity ještě nezhnusila. Nic proti tomu, aby se i tahle cílovka zaměřila na prevenci chorob a udržování vlastního zdraví, léčba rakoviny je konec konců nákladná a péče o člověka s rakovinou zasáhne i životy okolí. Prostě by přibylo víc nezaměstnaných a nezaměstnatelných, lidí s nižším důchodem atd. Takže potud v pořádku, Hate Free děvčata, hurá na prevenci, proočkovat (dnes už to není tak drahé jako za mých dob) a omezit pravděpodobný kontakt s papilomaviry a jeho přenašeči. Zda to doplní modlitbami k Alláhu nebo poslechem etno hudby už je pak na nich. Pikantní je, kolik z nich nyní vcelku hrdě píše, že o prevenci rakoviny děložního čípku minimálně v lékařské rovině nevědělo vůbec nic, zatímco na mne můj maloměstský lékař s nabídkou očkování naběhl po poměrně krátké době od chvíle, kdy jsem k němu začala chodit. Z rodin něco takového asi taky neznají, možná se příliš nestarají o gynekologickou anamnézu vlastních maminek a babiček, aby aspoň tušily, co se jim do budoucna může přihodit a co si mohou a nemohou při případném plánování vlastní rodiny a dalšího života dovolit. Ale to jen tak na okraj.

Pak tu jsou ovšem i ti, na které ta kampaň NECÍLÍ. Byť by se tak na první pohled mohlo zdát. Tedy ta skupina či vrstva lidí, kterým se paní Bittalová a společnost či vláda, pro kterou pracuje, už dávno znechutily. Není důvod, proč by tito lidé na tuto kampaň, zaštítěnou právě takovou osobou, nemohli reagovat, dokonce odmítavě, ostře a negativně. Což se stalo. Není příliš s podivem, že se toho chopila třeba paní Hrindová ze skupiny Naštvané matky. Upřímně řečeno, kdyby se mi dcera chovala tak nezodpovědně, že by místo vlastního zdraví upřednostnila dejme tomu blokování "protiromských" pochodů nebo zabíjela čas v "komunitních centrech", asi bych taky byla nadšená z představy případných následků. Tedy - Naštvané matky k tomu mají co říct. Je pravděpodobné, že některá z nich také nemocné dítě má. A že se musí k tomu starat o stárnoucí rodiče. Žádná kampaň na podporu toho, aby už nebyly naštvané z toho všeho, co se kolem nich děje, neběží, natož aby jim stát nějak ulehčoval živobytí. Ba co hůře, možná některým z nich stát přesadí do sousedství pár ilegálních imigrantů muslimského vyznání, po kterých rozhodně netouží. Ne, nemyslím si, že by Naštvaným matkám vadila představa osvětové kampaně na prevenci nějakého onemocnění, do které by se třeba zapojil někdo, kdo tím onemocněním trpí. Nebo že by Naštvané matky měly něco proti nemocným rakovinou obecně, chraň Bůh.

Co ovšem vadí, je ona osoba a instituce, se kterou je spojena. Není důvod to neříct. Obojí má pověst absolutně příšernou, mnohdy omezující životy těch, kteří se nyní kriticky vymezují vůči kampani a kteří zároveň skutečně tu pomoc potřebují už celá léta. Té pomoci jim nebylo dopřáno, a navíc ještě bývají označováni jako "společensky škodlivé elementy" právě těmi, kdo nyní stojí za touto kampaní. Což se jinak než vrcholem hnusu nazvat nedá. Jinými slovy: Úřad vlády, pod který instituce paní Bittalovou zaměstnávající, neměl nikdy potřebu se jakkoli zajímat o lidi jakkoli nemocné a handicapované. Děje se tak pouze na základě momentálního onemocnění jedné jeho zaměstnankyně. Financování oné kampaně je opět netransparentní, jako u značné části projektů Úřadu vlády a lidí s ním spojených (aneb věřte někomu, kdo profesionálně lže...). V pořádku by bylo, kdyby KDOKOLI JINÝ navrhl: "Pojď, Lucie, nejsem spojený s vládou, můžu ti udělat kampaň, ve které budeš SPOLU S DALŠÍMI NEMOCNÝMI vystupovat jako figurantka, vezmeme pár dobrých lékařů a uděláme to pořádně." Místo toho je takto situovaný člověk organizátorem celé akce, plné jalových výkřiků typu "dostala jsem to!". V podstatě jde o konflikt zájmů, a nebojím se napsat hraničící až s parazitismem na tématu vážně nemocných lidí. Ale na druhou stranu - pokud něco tak trapného stačí těm, kteří se teprve teď odhodlali o ono téma zajímat, k tomu, aby je přivedlo na gynekologické křeslo, asi je to v určitém směru pořád lepší než nic. Byť pohrdání preventivními prohlídkami, které jsou zatím poskytovány ZCELA ZDARMA včetně příslušného screeningu nádorových onemocnění asi pro dámy není dobrou vizitkou. Určitě bude nutné se nad konceptem veřejného zdravotnictví zamyslet, pokud tisícovka nakažených ročně této části společnosti zřejmě k adekvátní reakci nestačí.

Přináší to ovšem i komické reakce. Považte, sluníčka najednou žadoní o soucit a respekt u těch, pro které měli doteď jen slova odsouzení a pohrdání! A když se jim ho nedostane, když naopak někdo vyjádří vůli podporovat nadále něco či někoho úplně jiného, tak bezmocně zuří! Ke kampani se vyjádřil třeba sociolog Petr Hampl - těch plivanců, co se na něj okamžitě sneslo! Od lidí, o které on z výše popsaných důvodů nestojí! Těch výkřiků "ty jsi debil" - kdyby se za každý takový dávala koruna na nějaké onkologické nadační konto, případně se do preventivní kampaně za tyto peníze zapojily známé a důvěryhodné osobnosti, to by bylo něco! Pochopitelně se tak nestane, hejtování Hampla nebo Hrindové není zas až takovou motivací nějaký projekt udržet, a léčit "islámofoby" beztak nikdo nemá zájem, raději poskytne kapacity určené původně jim jakýmsi ilegálním imigrantům. To je ta současná "dobrosrdečnost".

Tolik snad k celé zbytečně vyvolané "kauze". Já samozřejmě za sebe kampaň paní Bittalové nepodporuji a její osobní osud je mi vcelku lhostejný. Vyrojilo se dost lidí, kteří tvrdí, že je začala zajímat pouze na základě té kampaně, resp. následné kauzy, takže nedostatkem pozornosti trpět nebude. Stejně tak je dost lidí, kteří naopak uvítají mou pozornost, a těch, o které stojím zase já. Každý zkrátka tolerujeme a preferujeme něco jiného. Svobodná vůle a svobodná volba, která se nedá ohýbat tím, že je za něčím podepsaný někdo z Úřadu vlády. I tam smí obyčejné lidské utrpení. A dokud ho ti lidé nepoznají opravdu zblízka, což se zatím evidentně i přes proklamovaný opak nestalo, těžko jejich souzení druhých přinese někomu něco dobrého. Tam jde pak spíš jen o uplatňování moci a prosazování vlastních zájmů.

Podle mého názoru požadujeme-li svobodu rozhodnout se, co či koho přijmeme či odmítneme, včetně islámu, musí totéž platit i směrem k jednotlivým osobám či jejich projektům. Ono to ostatně již dávno funguje, třeba v případě oné dívky, která se musela spoléhat vždy na sebe sama a své nejbližší a počítat s tím, že budou lidé, kteří na její handicapy a utrpení nebudou brát ohled a dají přednost někomu jinému. Žít se s tím jak vidno dá, aniž by člověk druhému vnucoval, že je nějak špatný, když při čtení takových příběhů automaticky nevytáhne kapesníček. Pokud je takové téma zpracováno do kampaně někým, kdo se k tomu absolutně nehodí, je nabíledni, že to vyvolá i efekt zcela opačný, včetně nezájmu a výsměchu a odmítání. Takových neúspěšných kampaní už zde máme několik, namátkou třeba "Romové nám vybílili byt" nebo zařazení fotografie IVČRN do ankety Sexistické prasátečko, po které IVČRN přibývalo příznivců jak na běžícím pásu.

"Jaká je vaše islámoklastní motivace?"

... padl před několika dny dotaz na diskusním fóru. A tak zatímco ostatní ze sebe vcelku bez problémů sypou, jak jim vadí třeba přístup islámu k ženám, potažmo k lidským právům obecně, já tuhle otázku obracím sem a tam jako horký brambor. A vzpomínám. Dokonce mě to až zvedlo z gauče a zaneslo na další z míst, kde pro mne ten můj osobní islámoklastní aktivismus začal - před francouzskou ambasádu na Velkopřevorském náměstí v Praze. Tentokrát už jsem dokonce ani nebloudila skrze úzké křivolaké uličky jako tehdy v lednu, kdy jsem po jedné urgenci ze strany IVČRN došla k názoru, že po útoku na Charlie Hebdo se opravdu sluší na tomhle místě být a bez svíčky, pomalu i bez peněz na jízdenku a bez dechu, abych něco neprošvihla, se přesunula ze svého vyhřátého bydla právě na tenhle zastrčený plácek, kde si studený vítr pohrával s plamínky za červeným sklem a okvětními lístky několika osiřelých růží. Jak dávno se to už zdá být... bylo to zároveň první setkání s Janou Volfovou, Béou Radosou, několikáté setkání s Petrem, se kterým se od té doby občas potkávám na dalších akcích souvisejících s islámem... 

francouzské velvyslanectví, Velkopřevorské náměstí, Praha

A tím se vlastně dostávám k mé soukromé islámoklastní motivaci. Ono to totiž podle všeho vypadá, že v mém případě ani tak nejde o islám samotný a jeho obsah, který bych nějak vášnivě pitvala a užívala si zjišťování, jaký je ten či onen jeho prvek vlastně nechutný a jak ho tady nechci. Tam se spokojím s tím, co zaznělo poprvé už na demonstraci IVČRN na Hradčanech 30. ledna z úst Martina Konvičky a co si dovolím parafrázovat - že jsme žili, resp. v mém případě vyrůstali, v době, kdy nikdo neměl potřebu se k islámu stavět nějak pozitivně, nořit se do studia islámských textů, aby v něm ona pozitiva konečně našel, všem tehdy byl islám maximálně ukradený, stejně jako jeho vyznavači, a že jsme nepochybovali o tom, že to tak i zůstane, nikoli že se místo toho ctěný islám začne montovat do našich životů víc, než je zdrávo, nebo že někdo bude mít potřebu někoho jiného soudit podle míry jeho tolerance právě vůči islámu, a na základě zjištěného ho snad chtít nějak trestat. Sladká 90. léta. Neshledala jsem od té doby příliš důvodů, proč bych o islámu měla začít přemýšlet jinak, spíš naopak - čím víc se v onom obsahu vrtám, tím méně příčetní mi jak vyznavači, tak obhájci něčeho takového přijdou. Asi přes to u mne jen tak ten vlak nepojede, bez ohledu na případné tresty, které za to mohou následovat. Jen proto, že se někomu momentálně CHCE někoho za něco takového vůbec trestat, což je asi taky diagnóza sama o sobě. Nemyslím, že by k tomu někdo dostal od svých voličů jakýkoli mandát.

Tak tedy: obsah islámu je u mne mimo jakoukoli diskusi. A je mi lhostejno, jak velký počet je těch, kteří se mu momentálně oddávají. Je to jejich potřeba vyznávat zrovna pouštního bůžka s jeho velbloudářským hlasatelem a nechat si dle jejich vůle omezovat život. Ne moje. Neukládá mi to žádnou povinnost poskytovat jim rituálně upravenou stravu nebo prostor pro modlitby, ani akceptaci toho, že povědomí o něčem tak šíleném cpou do škol v míře větší než jsou povinné hodiny dějepisu. Celé generace mých předků dokázaly s těmito základními znalostmi o islámu fungovat více než dobře, opravdu není důvod to měnit. Tedy - v ideálním světě by nebyl. Nebyly by plné obchody jídla certifikovaného pro muslimy, muslimku by nenapadlo využívat služeb našich vzdělávacích institucí, které ve své domovině nemá, v šátku, ani by za každou zprávou o nějakém zlu spáchaném vyznavačem islámu nenásledovala záplava komentářů ve smyslu "to nebyl islám", "islám je hodný" a podobných nejapností. Díky nim samotný islám působí ještě komičtěji. Už proto, že když něco spáchá dejme tomu křesťanský kněz, všichni ten čin odsoudí a dotyčný nejspíš přijde o svůj církevní a sociální status - nikdo neříká, že to "nebyl křesťan". V islámu, jak známo, nemá dotyčný o co přijít, exkomunikace je vyloučena, ostatně chybí i autority, které by to provedly. Že se pak pět a půl muslimů ze dvou miliard vyfotí s cedulí "# ne mým jménem" tomu ještě na komičnosti přidává. Jsme zkrátka uchechtaný národ, který to druhým rád dává sežrat - mám za to, že kdyby tu nedejtebozi k nějakému útoku spáchanému muslimem skutečně došlo, spíš než reakce typu pálení mešity byl to mělo za následek karikatury Mohameda na zdech a plotech všech vesnic a městeček, co jich tu jen máme, čímž by se země stala pro muslimy neobyvatelnou. Jsme národem, který se sice mnohdy pod nátlakem ohne, ale i ohnutý si pořád zvládne myslet svoje a ty myšlenky šířit. Máme v tom roky praxe a nějaká kritika zvenčí nás v tomhle těžko může rozhodit, natož blokovat.

Ovšem zpátky k mé maličkosti. Co mi tak samozřejmá věc, jako finální připojení se k islámoklastnímu hnutí, vlastně dala? Co mě v něm drží a nutí mě nechat si nadávat, plivat po sobě, riskovat, že kvůli odznaku někde dostanu přes ústa, žít s vědomím, že z některých míst v naší zemi pro mě jsou regulérní no-go zóny, protože se tam razí pouze pozitivní přístup k islámu (ač ona místa s islámem vůbec nesouvisejí - další islámo-komický paradox!) ? Odpověď je prostá.

Jsou to lidi.

Islámoklastní hnutí shromáždilo a přitáhlo neuvěřitelné množství nesmírně zajímavých lidských typů, rázovitých figurek, protřelých světáků, akademických pracovníků i prostých občanů jednoduchých profesí z nejprůměrnějších českých, moravských a slezských vesnic, měst a městeček. A tito lidé se nyní navzájem seznamují, sdílejí své názory a postřehy, své životní příběhy, zkoušejí sladit své politické postoje a aktivně vytvářet funkční občanskou společnost, lokálně ukotvenou (podle hesla "každý ví nejlíp, kde ho bota tlačí," případně "bližší košile než kabát - Praha daleko a pámbu vysoko, pomozme si sami"), ovšem se společným jmenovatelem "islám tu nechceme a uděláme dle svých sil, schopností a možností maximum pro to, aby se mu u nás nedařilo". Už jsem o tom psala v jednom z minulých článků - jak moc je tohle vidět na průměrných účastnících našich demonstrací. Až se zformují jednotlivé divize Bloku proti islámu, věřím, že pro potulného islámoklasta nebude problém si například při svých cestách, které se nemusejí týkat zrovna islámu, zajistit vše potřebné od kolegy z divize z druhého konce republiky, se kterým strávil pěknou chvilku u piva po demonstraci nebo při výměně mailů. Základ se tomu ostatně stanovil už při petičním stánkaření, kdy si jednotlivé divize také vypomáhaly. Člen člena pozve na kafe, doporučí mu lékaře specialistu pro nemocnou dceru, příjemné místo na dovolenou, odborníka na ten či onen problém, který je shodou náhod známý známého a po pratetičce náš bratranec z třetího kolene... Opět něco, s čím atomizovaná opozice nemůže disponovat a vůči čemuž už tudíž dá se říci předem prohrála, bez ohledu na státní i mezinárodní subvence. Ono tohle je zkrátka pořád víc než stovky jednotlivých (byť spolupracujících) neziskovek s omezenou kapacitou svých zaměstnanců.

No a mne právě hodně baví tyhle jednotlivé lidi poznávat. Zjistila jsem to třeba tehdy, když jsem právě po lednové hradčanské demonstraci scházela dolů na tramvaj. Připojil se k nám náhodný spoludemonstrant, věkově kolem 45 let, a během té čtvrthodinky s námi sdílel své zkušenosti s islámským světem, které získal během pracovních cest a pobytů v Iráku i jinde. Pochybuju, že by měl v té zimě a rychlosti čas si něco vymýšlet, kvůli nám, dvěma zmrzlým mládežníkům lehce i více nad dvacet... Dořekl, naskočil do tramvaje a krátký příběh tu po něm zůstal. A kolik takových jich od té doby bylo! Kolik takových lidí, kteří jsou ve svých oborech prostě dobří a mají člověku co říci i mimo islámoklastní téma, které nás přivádí k sobě! Jak jsem psala - starý, mladý, Čech, Moravák, Rom i Žid, homosexuál, vegetarián, prodavačka, podnikatel i pedagog, žádné neziskovky, jen dobrovolnost a chuť se s druhým o tyhle svoje mikropříběhy podělit, případně spolu něco právě teď udělat, aby z toho měli užitek všichni podobně smýšlející, třeba i ti, kteří se dosud neodhodlali nebo zatím nic dělat nemohou. Zatímco nejvrchnější islámoklast dlí kdesi po lučinách i skalinách se síťkou na motejle, v těchto spodních patrech společenského života už to takto bublá.

Baví mě u toho sedět, jen tak lidem naslouchat, nechat si krmit uši tím, jak byl tenhle soused po tři léta v Nizozemí, Švédsku nebo Británii a v okolí měl muslimy, jak se s nimi setkávají komunální politici na lokální úrovni průměrného maloměsta, co za dobré knihy nám může doporučit ten či onen vědec, jak průměrná máma hlídá svou dospívající dceru, aby se jí s nějakým Abdulem nezaběhla... Nemám teď příliš možností to těmhle lidem všechno oplatit, ani cestovat jinde než po hlavním městě. A tak tedy "pouze" poslouchám, a "pouze" píšu. Přijde mi, že ať studuju sebevíc, pořád toho oproti těmhle lidem vím určitým způsobem dost málo. Přece jen, mé šance setkávat se s lidmi a něco s nimi vytvářet byly od určité doby značně limitovány, teprve teď se to jakkoli snažím dohnat či kompenzovat. Čímž neříkám, že jsem zcela bez jakýchkoli zkušeností či vědomostí. Ba naopak, prošla jsem si právě oněmi "centry multikulti převýchovy", jak jsem o nich psala minule - humanitními obory dvou filosofických fakult veřejných vysokých škol, majícími za cíl generovat osazenstvo neziskovek a uvědomělé euro-občany. Můžu nabídnout pohled zpoza těch zdí, kam se průměrný občan nedostane. Dokonce ani nejsem vázaná nějakou úctou k oné "alma mater", neboť jsem studium dobrovolně ukončila a dokonce zaplatila veškeré poplatky spojené s překročením standardní doby studia, což jsou řádově desetitisíce. Můžu nabídnout i pohled venkovana, přesunutého za studiem nejprve do menších českých a moravských měst a poté do metropole. Je zde k dispozici i můj pohled člověka zvyklého potýkat se se zdravotními a sociálními handicapy a zajímat se krom islámu i o tuhle problematiku. Můžu ukázat, jak naše rodina prožívá svou religiozitu, jak se chová k nevěřícím a nepraktikujícím i k jinověrcům, jak se zapojuje do celkového společenství lidí, kteří zde žijí.

Prostě tu teď jsem. Islámoklastím. Jinými slovy starám se o to, aby tu islámu, jeho vyznavačům a obhájcům nebylo příjemně. Pokud bych měla za měřítko úspěchu brát ban na Hate Free Culture, popřípadě bany u desítek jiných sluncat (které mnohdy poznám jen podle toho, že se mi nezobrazí jimi pořádaná akce, případně na ně někdo reaguje a já jejich příspěvky nevidím), jsem poměrně dost úspěšná. Nepotřebuji takové lidi a jejich názory. A nepotřebuju naši zemi odsuzovat za to, jak málo je vstřícná zrovna k islámu. My si své veřejné i soukromé záležitosti zvládneme řešit bez něj. To, jak si stojíme v očích Alláha nebo muslima, orientalisty nebo kohosi z neziskovky na začleňování nezačlenitelných, nám je přece úplně volné.

Mimochodem, ještě k těm "orientalistům": kuchařem se asi nestane někdo, kdo nesnáší odér přepáleného oleje, a lékařem někdo, kdo při pohledu na krev omdlévá, že? Už při psaní bakalářské práce na vysoké nám naši vedoucí kladli na srdce, abychom si zvolili takové téma, ze kterého dokážeme vytěžit co nejvíc i poté, co se nám věčným opakováním a rozpitváváním do detailu zoškliví. Lze tedy předpokládat, že i u "odborníků na islám" je to podobné - už si mohou dokonce vybírat i to, co jim je sympatické, a ostatní přehlížet. Objektivitu bych u nich nehledala, tím spíš, že zajisté existuje ta či ona zahraniční islámská instituce nebo organizace, která si takového "odborníka na islám či kulturu v Egyptě, Emirátech nebo v Kuvajtu" může snadno vyhlédnout a za pár drobných (z jejich pohledu) mu propagaci jimi zvoleného tématu (včetně islámu) uložit. Knězi se jím zvolená věrouka může líbit stejně jako odborníkovi na křesťanství, je to tak?

Mějme tohle prosím na paměti a nenechme se tím zbrzdit.

Prý že se máme stydět...

... křičí na nás často naše opozice. Za naše údajně "zkurvené" životy, za které nám ta či ona jimi preferovaná sociální skupina "nemůže", neb jsme si je prý "pohnojili" sami svými negativními vlastnostmi - "leností, neschopností, nevzdělaností, nekonkurenceschopností...". Nu, zkusím je tedy projednou poslechnout. Jdu se stydět. A vás poprosím, abyste byli u toho.

 Jdu se stydět za svůj život, který skutečně byl v tom či onom smyslu "zkurvený" už od počátku. Dokonce jsem od narození byla tak drzá, že jsem ho bezostyšně kurvila i svému okolí. Své matce, která se musela po krátké době mého bídného života vyrovnat s větou vyřčenou lékaři: "Maminko, vaše miminko je asi slepé!" Svému blízkému okolí, které tylo z bohatství venkova a udržovalo si tak aspoň částečnou potravinovou soběstačnost. Museli kvůli mně uslyšet další jobovku: "Vaše dítě je těžký alergik, bude se dusit pokaždé, když něco rozkvete nebo když budete sušit seno, nikdy nebude tak aktivní jako jiné děti, nesmí prochladnout, a s těmi ledvinami musí co nejdřív na operaci...". Jak jsme si všichni tenkrát to kurvení užívali! Ty stovky hodin v čekárnách a ordinacích lékařů, v sanitkách, ranní vstávání a cesty na vlak, mráz nemráz, vedro nevedro, čekání na autobusy, na výsledky testů z laboratoří, na to, až mi konečně zaberou léky a budu se moci uprostřed noci konečně aspoň nadechnout, na to, až mi spolužačky půjčí sešity k dopisování... Stydím se!

nějaký bílý dítě... zabte to, než z toho bude FOBÍK!

Stydím se za to, že jsem tenkrát ke svému kurvení a kurvení života druhých nepoužila ještě média, neziskovky a sociální začleňovací programy financované někým z druhého konce světa.

Stydím se i za další průběh mého sprostého života na venkově, který jsem si v době, kdy jsem zrovna neprocházela nějakou svou medicínskou anabází, neuvěřitelně drze užívala, bez přemýšlení o uprchlících z Kosova či komunitních centrech v srdcích velkoměst. Jak jsem jenom mohla! Jak jsem se mohla opovážit preferovat jízdu po zadku po svazích písníku v borovém lese, prolézání borůvčí a smrkového houští nebo stavění hrází v řece před ušlechtilou duševní zábavou typu pronikání do srdcí vyloučených etnických minorit! Těch peněz, co se vyhodilo za mé jalové aktivity typu návštěvy atrakcí na maloměstských poutích, za zákusky z neméně maloměstské cukrárny kupované za dobrá vysvědčení, za hračky, které nepotřebovaly elektřinu! Vždyť by to nakrmilo půlku Sahelu! Těch hodin, proflákaných nad knížkami z místní knihovny, dokud jsem neměla většinu jejího obsahu přečtenou aspoň dvakrát!

Ohavnost sama... ani jedno ghetto

 Stydím se. Mohla jsem si už v té době psát s Grigorijem z Gruzie, Yassirem z Palestiny a Heike z Německa. Mohli jsme společně vytvořit multinárodnostní projekt na podporu záchrany deštných pralesů v Amazonii. Místo toho - knížky, indiánci, labutě a klíšťata! Hanba mi!

Ve škole jsme si kurvili životy vzájemně a institucionalizovaně. Výlety na zámky a hrady v okolí! Jakože cože, nacionalismus?! A když tam byl náhodou křesťanský kostel, tak dokonce, ó hrůzo, náboženská propaganda a snad i klerofašismus? Pěší výšlapy do lesů za myslivci, ke krmelcům s nasbíranými kaštany? Vždyť jsme na to neměli ani povolení Evropské unie! Hrabání listí na hřišti a čištění pomníku padlým ve válce... to máme přece dětskou práci, a ta je zakázaná, to se nesmí! Sportovní hry s týmy z vesnic z širokého okolí, bez dozoru Společnosti pro ochranu genderových kvót! Místo poslouchání přednášek dalajlámy prolézání zbrojnic dobrovolných hasičů! Místo oslav se Santa Clausem, nebo taky žádných oslav "zimních svátků", povinné pořvávání vánočních koled před školní ředitelnou, vystříhané vločky do oken, mikulášské besídky s recitací básniček v místní hospodě před pyšnými seniory? Není divu, že z nás vyrostla xenofobní čecháčkovská hovada!

Xenofobové na kolotoči... těch vlajek si nevšímejte

Stydím se. Za čas strávený s vlastními rodiči. Za každou minutu strávenou obracením sena pro naše ovce a králíky, strkáním kárky s čerstvě posečenou trávou, sbíráním jablek z našeho sadu, sklízením brambor a ořechů, odklízením ořezaných větví v sadě. Že já jsem je nenechala se s tím pinožit samotné, nebo k nim nepřizvala příznivce zážitkového farmaření! Stydím se za to, že se mi na společné výlety na kole po okolí, v lesním terénu i po silnicích, často moc nechtělo nebo jsem je někdy ani nezvládala. Stydím se za čas strávený s mými prarodiči. Za ty hodiny, kdy jsem poslouchala vyprávění o aktuálních událostech týkajících se lidí v neuvěřitelně širokém okolí i o tom, co se kde stalo kdysi. Za to, že jsem se babičce pletla pod nohy, když připravovala oběd pro deset lidí, přitom po stovkách pekla kremrole a věnečky na zakázku a mezitím obstarávala domácí zvířectvo, zahrádku a zpracovávala úrodu, jako by to bylo úplně samozřejmé. Stydím se za ty hodiny, kdy jsme spolu hrály po večerech karty nebo odpoledne rovnaly nakrájená jablka do sklenic. Stydím se za čas strávený s mým starším bratrem. Jak ten byl asi nadšený, že nemůže cestovat sám a musí mě na výlety vláčet s sebou, ač věděl, že to nebude bez komplikací! Stydím se za setkávání a akce s bratranci a sestřenicemi, tetami a strýci. Opékání buřtů na zahrádce. Grilovaná kuřata. Oslavy svateb a narozenin. Vinobraní. Tahací harmoniky, dechovka i country. Jak buranské, uprděně čecháčkovské! Co mohlo probohy být zábavného na sjíždění řeky na nafouknuté duši ze škodovky? Kde byly etnické minority, náboženské diskriminované skupiny, proč jsme místo toho neřešili gender a nekrmili se vojtěškou a rukolou?!

pak nemá být xenofobní, když vyrostla s TÍMHLE...

Děsí mě můj odmala pěstovaný brutální vztah k přírodě a zvířatům. Musela jsem sledovat, jak kuřecí brojleři trpí natěsnáni v kovové bedně s osvětlením. Jak jsou mandelinky rozmačkávány a jejich mrtvá těla předhazována slepicím jako krmivo. Funguju dodnes mrzce s vědomím, že králík se jí a kapr je taky dobrý na talíři i v rybníku. Že vosí hnízdo se likviduje, slimák na zahradě je stejný prevít jako krtonožka a od labuťáka na silnici u rybníka raději dál. Že kočky žijí ve stodole na seně a jejich občasnou potravou je myš, žába nebo hmyz či pták. Že z průměrného devítihlavého kočičího vrhu mláďat se dospělosti dožije jen pár. Že pro bramboru je nutné se ohnout dvakrát, při sadbě i sklizni. Že brambory se stříkají proti plísni, sazenice rajčat a paprik smějí okupovat okna v obýváku i dveře na balkon, vejce jsou upatlaná od bláta a slepičinců a vlez do kurníku je nutné v nepřítomnosti rodičů chodit večer před úplným setměním zavřít, aby kuna neměla hody, a ráno zase otevírat, aby hody naopak měly slepice u krmítka. Že velikost výběhu pro slepice nebo krůty neurčuje komise nějaké ekologistické neziskovky, ale uvolněný prostor po odebrané hranici nařezaného dřeva. Že kopřiva je plevel a nemá ve skleníku co dělat. Že když člověk otevře okno, může být cítit jak močůvka, tak kysané zelí. Že v lese na houbách lze najít tělo zcepenělého zajíce, zakrvácené peří sojky i rozkopané muchomůrky, podpapíráky a kusy igelitu. Že některá králičí samice občas USMRTÍ celý vrh mláďat a že mladí samci králíků ponechaní navzájem sobě napospas mohou být homosexuální. Jak ohavné představy o fungování světa mi byly VNUCOVÁNY!

i kočky tam jsou xenofobní... to mají z těch myší!

Jaké štěstí, že jsem si nakonec prošla převýchovnými programy a tábory! Jak dnes děkuji Allážce (pozor, ženský rod!) za všechny ty hodiny, které mě naučily RESPEKTOVAT homosexuály, protože jejich sexuální preference si to prostě zaslouží! Jak jsem vděčná za všechny ty mnou prostudované výzkumy o Romech, které mi o této dnes tolik UTLAČOVANÉ minoritě řekly více než prostý pohled z okna, který už byl zbytečný, ba nevhodný! Nesmírně mě těší veškeré neziskové organizace věnující se postiženým lépe než já v nedávných dobách, když jsem byla k dispozici jednomu prakticky nevidomému, sdílejíc s ním přecpanou zatuchlou třicetimetrovou garsonku a oddaně kvůli němu přespávajíc na matraci na zemi po celý rok a půl mé neodborné "péče"! Dnes necítím už nic než odpor ke své bílé, heterosexuální rodině, stejně jako k nechutně homogennímu okolí u nás na vsi.

a kde je nějaká KOMUNITA???

Dnes už je mi lépe. Můj idol je správně multikulturní - je totiž poloviční Řek. Můj psycholog je taky fajn, je to totiž gay, což je dokonalou zárukou kvality jeho služeb. Jednomu z přespolních Romů jsem zas onehdy vysvětlovala, jak si v metropoli koupí jízdenku na tramvaj - přece nikdo dnes už nevěří tomu, že by Romové jezdili zásadně načerno?! To je sprostá pomluva a rasismus, a ten já NETOLERUJI! Kupuji FAIR TRADE potraviny z Čadu a Indonésie, oblečení z biobavlny, poslouchám ETNICKOU HUDBU. Pokud něco chci nebo potřebuji, vezmu romskou vlajku, barevné křídy a jdu malovat po dlažbě Václavského náměstí. Pozornost a pomoc se vždy dostaví.

UPRCHLÍCI tam chybí, SLYŠÍTE?!

Závěrem této mé veřejné sebekritiky budiž pochopitelně výzva všem dalším FOBÍKŮM, RASISTŮM, NENÁVISTNÍKŮM, ODPŮRCŮM MULTIKULTURNÍHO SVĚTA A IMIGRACE:

Přidejte se ke mně! Učiňte i vy vyznání ze svého prázdného života, který si leda zbytečně prasíte povrchnostmi a kýčem nejhrubšího zrna, místo SKUTEČNÉHO ZÁJMU O POTŘEBNÉ! Přiznejte se k tomu, že vás nikdy nikdo neměl rád, práce vás nikdy nebavila a že si KOMPLEXY vybíjíte na bezbranných! Na těch, kteří nemají nic než svůj iPhone, židli v neziskovce a vědomí, že je Ahmedova RODINA z Libye POTŘEBUJE!

Už i handicapovaní jsou "extrémisty"...

Všimla jsem si včera jednoho svého známého, který na svém facebooku vyjadřoval obavu z masového přijímání imigrantů. Tento známý byl už (doufám, že pouze ze zoufalství nad neakceptovatelným přístupem vlády a jejího "řešení" tohoto problému) ochoten vyjádřit podporu Tomio Okamurovi a jeho aktuálnímu politickému uskupení, a položil dotaz, jak by onu věc, která ho očividně znepokojuje stejně jako každého příčetného člověka u nás, řešili Okamurovi kritici. Což byla samozřejmě voda na můj mlýn - alespoň tedy předpokládám, že rozšiřování informací o alternativních možnostech řešení ve prospěch Bloku proti islámu a zvyšování veřejného povědomí o tomto hnutí je standardním chováním jeho členů a nebude vnímáno nějak negativně.

Jen pro upřesnění: onen můj známý je vozíčkář, kvadruplegik. Tedy člověk plně závislý na druhých, který nemá moc dobré vyhlídky, pokud někdo ve věcech, které by mohly nějak zasáhnout do jeho života, udělá chybu. Není tedy divu, že se snaží zajímat o tyto věci pokud možno včas a předcházet případným problémům. Které samozřejmě v případě hromadného přijímání imigrantů nastanou, náš rozpočet není nafukovací, tudíž se pravděpodobně stane, že finanční náklady s jejich pobytem zde spojené mohou zasáhnout do mandatorních výdajů typu invalidní důchody, případně budou jejich příjemci vnímat částky, které imigrantům půjdou, jako logicky nespravedlivé a diskriminující. Ono ani není divu, při myšlence na čekací doby na poskytnutí té či oné lékařské či sociální péče a pomoci u nás, směšnou výši invalidních důchodů a příspěvků pro pečující osoby, příspěvky na předražené kompenzační pomůcky v kombinaci s cenou léků, bariérovost veřejného prostranství a služeb... Zkrátka má dotyčný oprávněný strach a vztek. Nyní už ne jen na to, že vláda ony prostředky v jeho prospěch prostě jen nechce uvolnit, jak to činily vlády v předchozích letech (proti čemuž handicapovaní i jejich pečovatelé několikrát dost masově protestovali a demonstrovali), ale že se ukazuje, že ty prostředky jsou najednou k dispozici pro někoho úplně jiného než ty nejohroženější našince. Naštěstí si ten našinec ještě stále uvědomuje svůj volební potenciál a rád by ho tedy využil správně.

Udělala jsem tedy onomu známému osvětu. Nejprve jsem ho informovala o tom, že pan Okamura právě zahodil svou politickou budoucnost spojením se s neonacisty a antisemity, kteří nebudou mít problém sáhnout k násilí, což snad onen známý nepožaduje. Také jsem mu sdělila, že p. Okamura neudělal ve věci přijímání migrantů naprosto nic, jeho jediným zájmem je chodit po demonstracích (včetně těch, na které ho nikdo nezve a na kterých nedostává prostor k vlastní sebeprezentaci, což bolí jeho ego). Na tyto demonstrace nepřispěl pan Okamura zatím ani korunou, pokud mi je známo. Nadnesla jsem myšlenku, že jeho účast na demonstraci neonacistů je jen výsledkem jeho pocitu, že se musí pomstít těm, kteří ho na vlastní demonstraci vystoupit nenechají. Dala jsem to do opozice k členům jeho bývalého hnutí Úsvit, kteří si za své finance v posledních dnech udělali cestu do Calais, Vídně a Itálie, aby na vlastní oči viděli tábory oněch imigrantů, o kterých je řeč, a kteří vedli v Bruselu jednání s Kurdy, bojujícími proti Islámskému státu.

Dále jsem mu představila samotný Blok proti islámu, jehož "prodlouženou rukou" v poslanecké sněmovně členové Úsvitu v této problematice jsou. Zmínila jsem, že se Bloku proti islámu podařilo během měsíce sehnat cca 200 000 podpisů pod papírovou petici proti přijetí imigrantů skrze povinné kvóty EU, a že BPI s peticí seznámil poslance. Připomněla jsem podporu BPI, kterou má u jednotlivých členů Sněmovny i Senátu napříč politickým spektrem. A samozřejmě jsem svého známého seznámila se stanoviskem, které k přijímání imigrantů BPI zaujímá, včetně loňského požadavku na přijetí zejména ohrožených křesťanů ze Sýrie. To bylo pochopitelně nutné rozvést, resp. navázat na to, jaké nevýhody a rizika by s sebou neslo přijímání muslimských imigrantů, případně kvant migrantů bez zjišťování jejich náboženské příslušnosti a vybírání si dle toho.

Myslím, že právě na této věci se dá dobře ukázat, proč islám v ČR nechtít ani skrze imigranty. Co tedy hrozí v případě přijetí muslimských imigrantů a co bude nutné udělat, resp. na co u nás mohou vznášet nároky?

1. Hrozí mezináboženské konflikty uvnitř azylových center pro uprchlíky. To je prostý fakt, ke kterému už dochází v zemích, kde tato centra jsou. Dokonce i v rámci jednotlivých odvětví islámu, resp. mezi lidmi s různou mírou ortodoxnosti islámu. Stačí nenaladěnému muslimovi omylem šlápnout na Korán. Nuda a frustrace spolu s tím, že uprchlíci se v azylových zařízeních snadno dostanou k nožům apod., pak udělají zbytek. Stejně tak jako je pravděpodobné, že v nich bude docházet ke znásilněním, vydírání, lichvě (potvrzeno právě z Calais) a jiným patologickým jevům.
2. Hygienické riziko - vzdělaný syrský křesťan je pravděpodobně v lepším zdravotním stavu než muslimský imigrant odněkud ze Súdánu nebo Libye, včetně očkování. Dá se pochybovat i o tom, že by do jeho kulturních praktik patřilo vyměšování na ulici, jako vidíme aktuálně třeba u imigrantů v Itálii. Nejsou mi ani známy případy, kdy by praktikující křesťané soustavně ničili hygienická zařízení v uprchlických zařízeních, jako tomu je v případě muslimských takzvaných uprchlíků.
3. Ekonomické kritérium - ten vzdělaný syrský lékař křesťanského vyznání je pravděpodobně lépe integrovatelnější do našeho prostředí než muslimský pastevec ovcí. Dokáže se lépe naučit jazyk na úrovni, kterou bude potřebovat, chápe naše vnímání času, respektuje naše uspořádání prostoru. Což znamená: nepotřebuje stavět mešity, nepotřebuje mít přestávky v práci na modlitby, nepotřebuje speciální rituálně upravenou stravu, nebude zavádět svůj právní řád do našeho (jako je do našeho práva postupně nenápadně implementováno právo šaria), nebude vyžadovat speciální oděv pro své ženy, separaci dle pohlaví ve školách i jinde. 
   
   
   Pro méně gramotné čtenáře přináším grafické ztvárnění výše uvedeného:
   
   
    
   
   
   
   Z předložených faktů tedy vyplývá, že přijetím nemuslimských migrantů snadno vyhovíme principu solidarity s trpícími, aniž bychom zároveň ohrozili sami sebe a své nejohroženější spoluobčany. Tedy - relativně nejohroženější: dostala se ke mně už i zpráva, že v Německu se místní bezdomovci stahují k azylovým centrům pro "uprchlíky" s prosbami o trochu zbylého jídla. Pro ně to musí být obzvlášť hrozné - jednoduše vidět, jak si někdo přijde jen tak do cizí země a lidé se mohou přetrhnout, aby mu něco dali, zatímco na něj se slušně řečeno vykašlali... A to je teprve léto - v zimě budou tito bezdomovci před branami těchto zařízení prostě a jednoduše mrznout, zatímco uvnitř se bude podávat polévka z rituálně získaného masa. Evropa 21. století.
   
   
   Umím si v živých barvách představit křik těch, kterých se tento popis nějak nepříjemně dotkne. Ale upřímně řečeno, není třeba mu naslouchat. Jednou jsme se prostě dozvěděli, že "musíme nést odpovědnost za kolonizaci" (ač naše země spíš sama po většinu své historie byla takovou kolonií větších mocností) a že kdo má jiný názor, je automaticky "rasista, xenofob, nácek, nacionalista (sic!)" (do očí tomu kvadruplegikovi to ale asi nikdo neřekne - viděli jsme ostatně na demonstraci minulý týden, že kdo se osmělil něco takového po demonstrujících vykřiknout, vzápětí hrdinně prchal do metra, aniž by "nacisti" stihli udělat krok...). Není třeba se tedy za každou cenu snažit v očích takových křiklounů "napravit svou reputaci". Oni nás údajně nepotřebují, my je reálně také ne a tím méně je potřebuje onen kvadruplegik či bezdomovec, jejichž situaci tedy milí dobroserové hodlají zhoršit. Potřebují nás právě tyto ohrožené skupiny. Bylo to ostatně vidět i u našich petičních stánků, kam mnozí bezdomovci zavítali na pokec či přímo se podepsat. Evidentně jim v tom "sluníčka" nestihla zabránit, resp. jim nabídnout lepší alternativu či alespoň obyčejný lidský zájem. Je to stejné jako v případě už mnohokrát zmíněných babiček těchto sluníčkářů, na které dotyční nemají čas, protože jejich zájem dlí v afrických zemích či na konferencích neziskových či "lidskoprávních" organizací.
   
   
   Někdo to dělat musí. "Sluníčka" si vybrala.