Kytice z duší islámoklastních

Minule jsem tu psala sice o "kytici ze vzpomínek islámoklastčiných", na facebooku jsem si k těmto vzpomínkám dokonce vytvořila tematické fotoalbum, ovšem rok ještě pořád žije a mně stále něco chybí, a sice to nejdůležitější - kytice z LIDÍ, které ke mně islámoklasmus a věci s tím související přivedly! Ať mě kopne Mohammedův lítací kůň, jestli na ně ve vzpomínkách a rekapitulaci uplynulých měsíců zapomenu!

Ono to je totiž skutečně neuvěřitelné, kdo všechno se s kým potkává, dává dohromady a vytváří mnohdy vazby překračující pouhý "profesní zájem", jakým islámoklasmus je. A připomínám, že ještě v létě 2014 byla islámoklastka pouhou pražskou naplaveninou, jednou z tisíců, která si tu vzhledem ke svému zdraví zkoušela najít aspoň nějakou brigádu, kterou by fyzicky zvládla. Vzhledem k možnostem, které z takového způsobu života vyplývaly, ovšem její sociální prostor byl omezený... jednoduše řečeno, neznala jsem tu ani nohu, pohyb po městě omezovala na nezbytně nutné minimum (občas jsem si pouze vyrazila s foťákem někam, kde jsem ještě nebyla), stýkala jsem se tu pouze s jednou bývalou spolužačkou a hlavně mi to do značné míry vyhovovalo, především možnost přizpůsobit se pouze sama sobě a sama si o sobě rozhodovat.

Jenže jak jsem psala, kolečka doby se roztočila jiným směrem, a později čím dál rychleji. A tak mne tato kolečka odnesla na akce, na kterých jsem časem už ani nebývala sama a kde byli lidi, se kterými bylo dobré se seznámit a později s nimi nějak kooperovat dále. A ti lidé, to je vám tak úžasná směska! Pojďme se na ně podívat blíž:

Začněme třeba Emzákem. Jméno prozrazovat nebudu, zůstanu u toho, že jde o významnou osobu v pozadí někdejší (i současné) IVČRN, se kterou jsem se pochopitelně během svých útoků na tuto iniciativu dostala do sporu (už jen bozi vědí, kvůli čemu vlastně) a schytala za to od něj pár blokací přímo na hlavní stránce IVČRN i na jeho profilu. Což o to, virtuál je virtuál, tam na to kadí Alík... ale když jsem si to pak v létě přihasila k petičnímu stánku IVČRN na Václaváku a představila se právě Emzákovi s tím, že já jsem ta ... islámoklastka, aniž bych věděla, že ON je TEN EMZÁK... Hodně rychle mi v tu chvíli došlo, že virtualita se od reálu v těchto případech oddělovat moc dobře nedá. Nu, spory vzal čas, potkávala jsem ho pak i na dalších akcích IVČRN, kam jsem se drze vtírala, až mi bylo právě od něj na únorové demonstraci před pražskou mešitou svěřeno do opatrování a k rozdávání dokonce několik placek IVČRN, což já osobně beru jako soukromé potvrzení toho, že se do budoucna snad už nesežereme. Jinak pokud je mi známo, Emzák je dobrým hlídačem, pokud jde o pokusy o pronikání neonacistických a podobných živlů do řad islámoklastů... dokonce až tak dobrým, že to občas přežene a jde po vlastních lidech jen proto, že dotyční působí v historizujících spolcích a mají na svém profilu fotky např. uniforem, které se Emzákovi tak úplně nepozdávají. I to je život, tyhle kiksy.

Koho tu máme dále? Naše aktivistické údernice... Z. a E., E. a E., ženy středního věku i sociálního postavení, s dětmi již dospělými nebo bezdětné, proto ochotné objevit se na všech akcích, kde je to třeba, ověsit se plackami, tričky a šálami s logem, vlajku navléknout klidně i na násadu od koštěte, s transparentem stát na náměstí třeba hodinu, doprovodit pak některé účastníky akcí metrem domů a cestou rozebrat jak akci uplynulou, tak běžné životní strasti a slasti... Bez těchhle dam by to nešlo!

Pak je tu Jan, mnou soukromě a tajně přezdívaný Filosof. Taky jsem ho poprvé potkala u petičního stánku na Václaváku v létě '14, a taky se poté objevoval na dalších akcích, kde jsem byla. Nenechte se zmást jeho mírným (či spíše umírněným) kukučem, a nebo spíš - nechte a pak se od něj nechte překvapovat. Zmůže a dovede mnohé, a velmi často od něj přiletí překvapivě přiléhavá myšlenka, názor nebo námět na polemiku, spojená s tím, co si k dané věci dotyčný Jan vše načetl. Hodně využívá svého "solitérního aktivismu", při kterém se nemusí spoléhat na druhé a zároveň může zjistit a zařídit víc věcí, než kdyby to mělo viset na X dalších lidech. No a když se mu v hospodě po úspěšné akci zdá, že se společnost trhá a zábava už mu přestává vyhovovat, klidně si vytáhne knížku a čte si, stále ve společnosti "svých" lidí a stále "k dispozici" všem. Připomíná mi tím jednoho mého spolužáka.

Zapomenout na A., to by bylo jako zapomenout na část sebe sama. A., ten slavnej TISKOVEJ MLUVČÍ IVČRN... a první člověk v téhle funkci, ke kterému se islámoklastka vlastně dostala (nezapomínejme, že se nejdřív chtěla stát novinářkou a později při přijímačkách na další školu vyhrkla, že chce taky být tiskovou mluvčí). No a "Áčko" vnesl do života islámoklastky a chápání dění kolem ještě jeden, duchovnější rozměr - on to je totiž zároveň první Žid, kterého potkala. Holt v jejím rodném kraji jich už moc nezbylo (šílené - celé okresní město bylo do značné míry židovské, v krajském městě bývala ve zrušené synagoze knihovna!). Ovšem žádné obavy, že by islámoklastka s A. po nocích na facebooku rozebírala Talmud a zkoušela pronikat do základů hebrejštiny. Vzala to vlastně tak solitérně, jako svůj aktivismus pojímá Jan z odstavce výše. Začala se po určitých věcech pídit sama, a najednou dávalo smysl jít a stát vedle izraelské ambasády, když po ní pořvávali palestinští demonstranti, a o týden později zpívat s dalšími Židy a jejich příznivci na Václaváku čerstvě naučenou Hatikvu. Je dobré za tím vidět konkrétního člověka - a navíc mladého a pro něco zapáleného, ne (s veškerou myslitelnou úctou) fosilie z bývalé židovské školy v Jáchymce nebo truchlící na připomínkách obětí holocaustu Jom ha-šoa, kteréžto "prožidovské" aktivity jsem provozovala už dříve. Takže pokud by mne někdo třeba omylem zkoušel strhnout k nějakému protižidovskému nebo protiizraelskému smýšlení - už kvůli A. prostě nemůžu. Že mi pak kvůli tomu holé a duté hlavy z DSSS zkoušely nadávat, že jsem "taky Židovka" (ač už jen z mého vzhledu je patrné, že tohle vážně nehrozí), když jsem bránila Židy, A. a Izrael, to už patří ke koloritu dění. Stejně jako to, když po mně pak jistá zelená zastupitelka z Brna vřískala, že "na brněnské demonstraci IVČRN žádní Židé nebyli", zatímco tam byl jak A., tak jeho židovští známí... Holt osoba A. slouží k odkopání mnohých a mnohého. Buďme za to spíš rádi. Byť to pro A. samotného (a jemu podobné) znamená samozřejmě vždy určité riziko. Jako pro každého veřejně známého Žida v době, kdy tady zkrátka antisemiti, antisionisti a lidé s anti-izraelskými postoji jsou. Dá se říct, že on ze sebe ten veřejný terč udělal záměrně - jednak právě proto, že to je síto na ty, kteří proti islámu vystupují (pokud to myslí vážně, vydrží proti islámu bojovat i ve společnosti Žida a nenechají nikoho, aby mu ublížil), jednak proto, že je-li cíl takto viditelný, zviditelní to zároveň i každého případného útočníka. Každopádně všem vřele doporučuju najít si nějakého takového svého A. - jako pojistku proti tomu, abyste svůj boj vzdali. On z titulu své identity jaksi nemůže... což je pro islámoklastku osobně dost zahanbující, kdykoli pomyslí na to, že by se na to mohla vykašlat.

S A. se mi neoddělitelně pojí i S. Stvoření rodu mužského, které jsem nejméně rok znala jen pod různými přezdívkami a jeho tvář si později musela vygooglit, abych ho letos v září u Úřadu vlády poznala. Taky jedna z velkých osobností IVČRN, čili je nasnadě, že nějaký ten ban mi za ty roky právě od něj přiletěl. Ovšem dlužno podotknout - zase poměrně rychle odletěl, neb S. je na rozdíl ode mne v některých věcech duše tolerantnější než já a přece jen dává šanci těm, kteří by mohli ještě něco dokázat a mohl by z nich být třeba i nějaký užitek (já vím, občas si hodně fandím). Každopádně mám za to, že to byl právě on, kdo mě na začátku prosince '14 na hlavní stránce IVČRN odblokoval a vzápětí se mnou ještě soukromě komunikoval ohledně mé první účasti na akci "za IVČRN" (šlo o přednášku ombudsmanky Šabatové na právech). No a od té doby už k žádnému banu nedošlo a vlastně tak díky němu jsem "oficiální" islámoklastkou. Což pak bylo povýšeno ještě na další úroveň, když mne právě S. kdysi v březnu či dubnu požádal o spolupráci na konkrétním projektu, jehož je sám součástí a časově to nezvládal. V projektu jsem doteď, rychle jsem se v něm zorientovala, nastudovala sama po odpoledních a večerech vše potřebné, začala přicházet s vlastními nápady, články, fotkami a grafikami, spolupracovat s dalšími členy týmu... zkrátka další z mých viditelných a hmotných islámoklastních výsledků za tento rok. Což s psychikou člověka, který se do té doby většinou jen kopal doma do zadku a nikdo o jeho úsilí nestál, dělá mnohé.

No a mluvím-li o S. a "jeho" projektu, jako bych už mluvila o Politikovi. On je totiž velkým šéfem celého toho projektu a bez něj bych tedy nezveřejnila ani čárku (o tom, že náš pracovní vztah přešel do takového stadia důvěrnosti, že by naopak on beze mne těch čárek občas zveřejnil zbytečně moc a tam, kde být nemají, bych raději z diplomatických důvodů pomlčela... ovšem na druhou stranu, JÁ politik nejsem!). Jak se děvče z východních Čech, sotva vylezlé ze školy, dostane do takového vztahu zrovna s poměrně úspěšným a aktivním lokálním politikem z jihomoravské vísky, na to se mne taky neptejte. Raději se zeptejte jeho, jak se takový člověk dostane z moravské Lhoty do Ameriky, Indonésie nebo Austrálie... tam jsme ještě v našich hovorech jaksi nedošli. Řešíme totiž islám. V té nejkonkrétnější i nejabstraktnější podobě, od studií a vzájemných vazeb orientalistů a arabistů přes zájmy obchodníků s pro-muslimským zbožím až po směřování dalších politiků. Hotová vysoká anti-islámistická a sociálně-politická. Ovšem asi si budu muset časem sehnat lepší skripta, nebo spíš slovník, protože když Politik otevře ústa a zapřede důvěrný hovor s poslankyní Havlovou, kolem nebohé studentky to tak zvláštně šumí a potřebovala by překladatele do lidštiny... Jinak je Politik ovšem neškodný, dokonce i s přihlédnutím k faktu, že se momentálně dostal do stavu jakéhosi "vnitřního disentu", z čehož máme oba značnou legraci (což je asi nejlepší, co se se situací dá dělat). Byl to právě Politik, který mě přemluvil, abych se o půlnoci na poslední chvíli zaregistrovala na návštěvu veřejného jednání Výboru pro bezpečnost letos v květnu, takže naším místem prvního osobního kontaktu je - symbolicky - právě Poslanecká sněmovna, kde to celé proběhlo. Podobných symbolů se za ten rok vyrojilo víc a zdá se, že nás oba baví na ně v hovorech občas narážet, abychom si od věčného antiislamismu vyčistili hlavu. Politik je tou kotvou, která mne momentálně v Bloku proti islámu drží, protože se zdá, že moje činnost a způsoby této činnosti mě odvádějí kamsi jinam (a to nemyslím tak, že bych snad chtěla začít milovat islám). Tedy - je jednou z těch kotev, pravděpodobně vůbec největší. Někdo to v sobě zkrátka má a někdo nemá. Přirozené vůdcovství, dostatečné množství pokory kombinované s přiměřeným sebevědomím, ochotu na sobě makat a pomáhat v tom druhým, zároveň občas i pochybnosti o sobě a chuť nechat si poradit od jiných, naslouchat druhým... Mám za to, že náš velký šéf se od něj mnohé věci učí, což by bylo jen ku prospěchu všem zúčastněným. Jo a kdybyste hledali skutečného a přirozeného patriota a zároveň člověka, který má skvělý cit pro jazyk (tedy jazyky - krom političtiny to totiž ovládá i hantec...), jste u Politika taky na správné adrese.

No a když jsme u politiků, tak už jsme vlastně v patrech nejvyšších a já si můžu dovolit hovořit o "nepolitickém politikovi", totiž Velkém Konvím. Zas tak velký tedy není, na fotkách spolu pořád ještě vypadáme vcelku dobře ve srovnání s tím, když se postavím k některému z našich gigantů. Spíše křehký docentíček, jakých mne učilo poměrně dost. Motýložrout a občas trochu grafoman, ale taky hodně vnímavý a empatický člověk. No co koukáte, mediální obrazce nejsou vůbec dobrým vodítkem pro orientaci v lidských duších. Kdyby takový nebyl, asi si nemáme moc co říct a nestála bych za ním tolik. Místo toho mi prakticky celý rok na facebooku strašila nějaká profilovka s čajovou nebo zahradní konví - to pro větší vzrušení sluníček, se kterými jsem se dostávala do virtuálního kontaktu. Když už se na to v závěru roku chytil i přetrhdílo Martin Freund z Žít Brno a začal vykřikovat něco o tom, že nemám co mít nějakou konev v profilovce, pochopila jsem, že tahle mise byla stoprocentně úspěšná. Běhávala jsem ovšem za El-Konvím Es-Budvajzím Al-Šajtáním i jinak, virtuálně jsem kousala jeho odpůrce ve stovkách debat (mnohdy úspěšně, končívalo to vzájemným či jednostranným zablokováním dotyčných, čímž se mi odstranili ze života), no a v reálu jsem od toho května, kdy jsem jako jedna z mála seděla právě na tom jednání v Poslanecké sněmovně, kde samozřejmě byl, taky poměrně často dělala Konvímu stafáž. Včetně hospod, kde mi ctihodný docent drobil materiál pro ubalení marjánkového dýmidla na hodobožové gatě (byli jsme předtím opět ve sněmovně) a při tom zaníceně vyprávěl o lámání kulečníkových tág o těla olomouckých skinů při obraně křehkých dam. Takový je tedy Konva - hodně společenský, ochotný za každou cenu naslouchat druhým, ovšem občas toužící vypadnout do hor a honit se tam za svými křídlatými krasavci, případně ve dvě ráno loudit na člověku telefon a řešit následně svůj světabol jen mezi čtyřma ušima. Na styl jeho psaní a mluvení si člověk po čase zvykne... mimochodem, napadá mne, zda je součástí jeho momentálního trestního stíhání i jeho lednový výrok na adresu Mohammeda, že byl "psychopat, který by dnes byl zavřený v cvokárně", nebo zda už je toto schváleno jako akceptovatelné k veřejnému diskursu o islámu (zaznělo to na mikrofon na demonstraci na Hradčanském náměstí). Nikdo se k tomu dodnes nevyjádřil, takže má asi "Mohouš" smůlu.

Dost o Velké Konvi. Kde je Konva, tam je poslední dobou i jeho otrokovický goriláček, což je jen dobře, vzhledem k tomu, že v Německu už na odmítače islámu létají kameny a je jim do obličeje stříkán pepřový sprej. O onom "velkém a silném mládenci z Otrokovic" ovšem hodlám psát jen v superlativech, a to čistě z pragmatických důvodů... kola událostí mi toho moravského synka přivezla do takové blízkosti, v jaké by asi nebyl, kdybych o to usilovala sama. Ovšem zas to nesmím přehnat s tou chválou, nebo to schytám z druhé strany od jisté další osoby, která má na goriláčkovi svůj soukromý zájem... Holt těžký život islámoklastky. Nicméně: DR je taky jeden z našinců, kteří klamou tělem, což má u mne do budoucna malinko schované, neb jsem se jím taky chvíli nechala vodit za nos. Vyprávějte mi něco o vojenských strategiích a taktikách, jak přežít... když je člověk plně vytížen budováním si svých vlastních a své image. Stane se. Teď jsem samozřejmě mnohem víc ráda za to, že mezi námi takový člověk je - první důvod (Konva) jsem už zmínila, další jsou ty, že jde o člověka zkušeného, adaptovaného na nejtěžší možné stresové a zátěžové situace, se schopnostmi a rozhledem, které jen tak někdo nemá, s nadprůměrnou inteligencí, zároveň velmi empatického, a co já pokládám asi za nejdůležitější - že ho nelze tak snadno zmanipulovat a že si dokáže stát za svým a říct jasně to, co si myslí. Viz onen moment ze sjezdu, kdy jako jediný uprostřed hrdinských výkřiků "my se islámu nebojíme" dokázal vstát a na mikrofon plnému sálu oznámit, že on se islámu bojí, protože si dokáže představit zfanatizovaný valící se dav, který není tak snadné porazit. Tolik o DR. Myslím, že je teď navíc z osobních důvodů hodně šťastný, což rovněž vítám, neb jsem ho po celý rok vídala v opačném životním rozpoložení, což nebylo nic příjemného.

Konec oslavných tirád na našeho "nejvyššího", učiňme nezbytné a dejme si trochu toho zaměstnaneckého análního alpinismu, neb od jisté doby není goriláčka bez Advokátky. Přiznám se na rovinu - anální alpinismus neumím. Zato jsem zrovna na tuhle ženskou ještě před půl rokem dovedla báječně nadávat... plně v zajetí mediálních fikcí a stereotypů, založených maximálně tak na podvědomých znalostech bulvárních titulků. Nouze naučila islámoklastku housti na strunu naprosto opačnou. Jako když otočíte knoflíkem na sporáku. Už žádná "cikánofilka, obhájkyně mačetářů, rasistka, cikánka, celebrita honící se za slávou...". Pámbu dopustil, motyka spustila, odříkaný krajíc chleba za mnou přiběhl jako vždy... začetla jsem se do díla oné osoby hlouběji, přelouskala nemalý kus její tvorby, seznámila se s její prací podrobněji, s jejími náhledy na život veřejný a soukromý, a ejhle - zjišťuju, že když mi krátce po navázání naší spolupráce řekla "ty teď budeš já", vlastně nebyla tak daleko od pravdy a většinu času mi to ani není nepříjemné. Dnes se tu dokonce obden tluču do hlavy, proč že jsem nemohla mít někoho takového poblíž už dříve, lituju ztracených a proflákaných let... Celospolečenský přehled a záběr do různých témat paní Advokátky je totiž neuvěřitelný a hlavně ohromně inspirující. Je za ním totiž vidět, kolik práce si dává s píděním se po informacích. A to nejen v oblastech souvisejících s její profesí - nebo spíše jinak: její profese je v jejím podání tak různorodá a informačně bohatá, že ji od suché právničiny klidně dokáže dovést ke zkoumání účinků léčebného konopí včetně jeho pěstování v těch kterých podmínkách, k pročítání psychodiagnostických testů a konzultacím s kapacitami v tomto oboru, k problematice vzdělávání nadaných dětí... klidně bude sedět v polozbořené chalupě a poslouchat vaše vyprávění, pokud se jí donese, že jste odborníkem na tu kterou oblast. Dejte si to do spojitosti s jejími dvěma doktoráty, kandidaturou na prezidentku nebo ústavní soudkyni. Dokáže se přirozeně pohybovat v patrech nejvyšších stejně jako mezi těmi nejchudšími a nejvyloučenějšími. Vlastně je tu především pro ty lidi v problémech, a je ochotná obětovat jim i nemalou část vlastního soukromí a času, který by mohla strávit nějak jinak. Pravda, dost z její identity bylo vytvořeno už odmala skrze její rodinné zázemí, mnohdy i nepříliš jemnými a přívětivými způsoby - ale nakonec se to vyplácí všem. Zkrátka třikrát hurá Advokátce - a můžeme jít dál.

Ke komu? K E. přece! Protože bez E. bych žádnou Advokátku v dosahu neměla, to je jasné. E. je zároveň jediný člověk, který se mnou osobně a v reálu oslavil letošní třicetiny - no a na ten dárek, který jsem od ní dostala, nezapomenu nikdy. Islámoklastní vepřový bůček - čert vzal romantiku a holčičí cetky, v tu dobu jsem neměla co do úst a přežívala na opečené cuketě s chlebem, takže tohle mi opravdu přišlo vhod, stejně jako možnost si jít někam s kamarádkou jen tak posedět a vyčistit si hlavu. E. je moje obrovská vrba, byť tím, jak jsme obě ohnivá znamení (btw. to Advokátka taky), občas mezi námi dojde ke komunikačnímu šumu a zkratkovitému jednání plnému emocí. Ale vždycky se to snažíme překonat. No a ta láhev vodky, kterou jsem jednoho slunečného dne v září zapíjela svůj letošní největší žal, šla taky z její kapsy. E. zkrátka ví, co je kdy třeba. A maká - i když jí práce a vzdálenost obvykle neumožní běhat po všech našich akcích a demonstracích, člověk ví, že v zákulisí už něco kutí, co se člověku může později hodit.

Ufff, koukám, jak se nám ten blog natahuje... a to jsem ještě zdaleka nezmínila všechny ty, na které neradno zapomínat. Třeba toho pravoslavného kněze, se kterým teď jsme ve fázi seznamování a který už teď přinesl do mého života a uvažování mnoho nových podnětů. Nebo "mládence" z brněnské / jihomoravské divize BPI / IVČRN - každý jedinečný, všichni oddaní a otevření, odmítající kdejakou manipulaci, veselé kopy ochotné pomoct tam, kde je zrovna potřeba. Či plzeňského "Pokémona" našich akcí, kterého má každý prostě rád a který mi dělá radost už jen tím, že je menší než já. Nebo jeho pravý opak, mého pardubického "jmenovce", se kterým ovšem nejsme v žádném příbuzenském vztahu a který je ovšem jedním z našich nejvýraznějších aktivistů. A co Golema, monstrózní stvoření s kamerou a stativem, programově hrdé na svou středostavovskou příslušnost a identitu a podporující v tomhle i jiné?

Je nás zkrátka hodně a bude nás ještě víc. Každý si tak může mezi námi najít ty, se kterými se mu nejlíp spolupracuje a kteří mu nejvíc vyhovují.  

Vánoční a novoroční rekapitulace 2015

... aneb máme tu jedno hezké videjko o tom, co se v souvislosti s islámem a islámoklasmem loni dělo...

Jenže ono to samozřejmě není tak úplně všechno. Islámoklastka by si mohla udělat vlastní video z toho, co kdy prožívala ona. Určitě je pravdou, že právě kvůli islámu a věcem souvisejícím se kolem ní konečně po dlouhé době začalo něco dít. Přicházely jí tipy na akce, kterých by bylo dobré (či přímo potřeba) se zúčastnit, a stejně tak jí to později přivedlo do života lidi, se kterými je dobré se vzájemně znát, na něčem spolupracovat a třeba i po osobní stránce jeden druhého obohacovat.

Koukám tu na ten seznam, který si tu vedu, taková malá kronika. Vedle ve složce mám fotky a další materiály, nejprve označené jako IVČRN, později BPI. Není toho málo, na to, jak tvrdý rok to pro islámoklastku byl po osobní a pracovní rovině a jak omezené prostředky, možnosti a kontakty na lidi v některých obdobích měla. Ke dnešnímu dni cca 38 akcí - demonstrace, veřejné debaty, infiltrace akcí protistrany, aktivity v Poslanecké sněmovně (až tam se islámoklastka letos dostala - a ne jednou!), pracovní setkání s kolegy islámoklasty, postávání u petičních stánků, sjezdy a schůze... Plus samozřejmě desítky online aktivit, ke kterým řadím i tyto blogy a reporty právě z oněch akcí, kterých jsem se zúčastnila.

Čas letos běžel neúprosně rychle, rychleji než všichni Syřani přes makedonskou hranici. Člověk si zpočátku myslel, že jen tak do tématu nakoukne, vypomůže tam, kde ostatní nestíhají, a zase se vrátí ke svému životu... No, nemohla jsem se mýlit víc. Ač jiní věnovali problematice už celé roky přede mnou, nakonec to dopadá tak, že jsem se během toho roku stala islámoklastkou takřka profesionální. Což není žádná výhra nebo zásluha, spíš to, co říkal Martin Konvička hned na první demonstraci 16. ledna na Hradčanském náměstí - "krev, pot a slzy". A taky obrovská zodpovědnost - za to, co člověk dělá nebo nedělá, za to, co a koho přijímá a odmítá, s kým spolupracuje, za koho a jak mluví... Jde o úplně nové a nečekané situace, kdy se člověk najednou objevuje v médiích (ano, moje rodina mě už v televizi či v tisku viděla několikrát), kdy vystupuje za nějaký islámoklastní projekt (a tedy i tým lidí, který s ním na něm dělá), kdy spěchá, aby podpořil toho či onoho našince, a to jak v reálu, tak ve virtuálním prostředí... kdy tráví hodiny sebevzděláváním v nějaké otázce. 

Je toho zkrátka opravdu hodně, co se letos dělo. A jako přímý účastník islámoklastního dění tak mohu mít i jiné vzpomínky než ty, které jsou reportovány právě v médiích. Ne, opravdu nejsem typ člověka, který by stál a hltal projevy našich vyvolených a jiných významných osobností a dokázal je po X měsících opakovat. Ale pamatuju si spíš ty zákulisní momenty:

• Pocity, když člověk při svém spěchu na jednání v Poslanecké sněmovně uvízne v tramvaji v zácpě na totálně neprůjezdném Újezdě. Příliš daleko na to, aby se v hodobóžovém oděvu dalo doběhnout včas bez újmy na důstojnosti.

• Sledování, jak přenosový vůz České televize trapčí na náměstí dvě hodiny před začátkem akce, kterou měl natáčet. Mají spoustu archivních a ilustračních záběrů holubů a turistů.

• Ty skořápky od vajíček, která sourozenci Schejbalovi na demonstraci 30.6. na Palackého náměstí zkoušeli vrhat směrem k pódiu a které se ocitly u mé nohy. Samozřejmě vám v první momenty vůbec nedojde, o co jde a co se stalo. Prostě - "hele, vejce..."

• Jedno z prvních soukromějších a intimnějších setkání s Martinem Konvičkou. U toalet v jedné žižkovské nalévárně, ano. Dámy vzadu. Na romantiky si u nás asi nikdo přehnaně nehraje...

• Holub. Přistál před veřejnou online kamerou na střeše jednoho domu v Českých Budějovicích, kde zrovna probíhala demonstrace IVČRN, a chvíli se před ní nakrucoval. Fotila jsem ho printscreenem, tady je.

• Vykecávky v copy centru, kde jsem si nechávala tisknout transparenty a jiné materiály. Tiskař sice není našinec, ale nemá k tomu daleko a je to velmi sympatický a rozumný člověk.

• Nebo ten moment, kdy kolega, kterého si nesmírně vážím, sundává z krku svůj ukořistěný zámeček na trikoloře (symbol naší výzvy "Vládo, zavři hranice!") a věší ho na ten můj, protože já jsem zafňukala, že se na mne už nedostalo. To bylo také na Palackého náměstí a ten těžký zámek pořád mám. Spolu s lehkou výčitkou, že jsem tak úplně neměla právo ho o něj žádat, protože si ho vzhledem ke své identitě zaslouží víc.

• Ustanovující sjezd Bloku proti islámu. Nejprve mne ochranka skoro nechtěla pustit dovnitř, ač jsem šla s prověřeným doprovodem... tak "sluníčková a podezřelá" jsem se jim zdála. Nakonec jsem to ale paradoxně byla právě já, kdo s pár odolnými jedinci zůstal v místě sjezdu až do pozdních nočních hodin a "zavíral" hotelovou terasu, kde jsme seděli.

• A ještě jedna momentka ze sjezdu: "Chci islámoklastku!", pravil kolega k jiné kolegyni nesmlouvavě, veřejně a na plná ústa, když se dohadovalo, zda s ním v jednom projektu zůstanu či nikoli. I tam to je jako s tím zámečkem, pořád v onom projektu trčím až po uši. Ovšem mrákoty na mne v onu chvíly šly, div jsem neporazila židli.

• Květen, holešovické Výstaviště a výstava Svět knihy. Naháněla jsem se tam s Bronislavem Ostřanským (ve smyslu snažila se mu vyhnout, aby mě předčasně nezašlápnul) a nakonec ukořistila u stánku Muslimské obce, hlídaného zababušenými ženštinami nepříjemných výrazů v tváři, rádoby náboženské brožurky, kterými je návštěvníkům mešit vymýván mozek. Ježíš byl vlastně muslim, všechna předislámská náboženství jsou vlastně islámem atakdále. Brožurky jsem umístila u Jany Volfové, ptejte se po nich tam.

• Hodiny prostáté u petičních stánků v červnu, kdy jela petice proti povinnému přijímání imigrantů skrze kvóty Evropské unie (kolega Franta to vyřvával při stánkaření do světa tak často, že si to nešlo nezapamatovat). Nebudu říkat, který z týmů, se kterými jsem stánkařila, byl lepší nebo který výjezd byl vůbec nejlepší, mělo to něco do sebe vždycky. V Kobylisích jsem se spálila a opili mě tam ciderem, na Andělu po našem stánku letěl plivanec, na I.P.Pavlova po nás jakýsi Francouz vřískal, jak jsou Češi líní, a na Florenci jsem zkontrolovala, jak umějí z věčných urážek vytočení kolegové krásně rudnout. Stálo to za to, i ten pohled na pana Čulíka při projednávání petice v Parlamentu. Ty babičky, které si k našemu stánku přicházely popovídat, "jaká hrůza to je, co se teď děje, a že to zažily samy ve Švýcarsku a v Německu", tak ty si připomenu taky moc ráda. Holt xenofóbky a nenávistnice, co bychom po nich nechtěli... zvlášť když pár z nich bylo romského původu, že...

• A taky si připomenu, že člověk vždycky přišel ze stánkaření utahaný jak štěně, pochlubil se na síti - a to zatrápené BRNO vždycky trumfovalo, že má o pár stovek (!!!) podpisů víc!

• Koho si tak ještě připomenout? Tvora jménem Ingrid? Tu jsem potkávala tolikrát, až to hezké nebylo, a nejen na islámoklastních akcích, ale pochodovala kolem mne i na Prague Pride nebo ČajomírFestu na Vyšehradě... s dokonale pitomým výrazem "já tě nepoznávám". Pokud jde o mne, může to tak klidně zůstat i nadále.

• Dobíhání průvodu jdoucího z Václavského náměstí k Úřadu vlády tenkrát v září. Nikdo nedal žádné info, zda se máme toho průvodu zúčastnit nebo půjdeme na vlastní akci. Kolega Jirka to naštěstí nevzdal, věrně poklusával se mnou (díky!). Dohnali jsme průvod kdesi u Vltavy a já ve spěchu, z vyčerpání a nepozornosti přerazila papírovou vlaječku ČR o záda dalšího z kolegů. Mohl počkat, nebo aspoň dát vědět!

• A co třeba ty hodiny strávené cestou k rakouským hranicím, kde jsme blokovali přechod Dolní Dvořiště? Islámoklastka a tři neznámí chlápci... a pohoda, jazz. Vlajka IVČRN vystrčená ze střešního auta, česká vlajka na zádi... měli jsme to s plnou parádou. Jen jsme holt lehce nestíhali jak cestou tam, tak zpět. Takže nejdřív běžely prostitutky, které vypouštěl kolega nestíhající autobus, a pak se teprve stovkou vlekla naše dodávka.

__________________________________________________________________

Dalo by se tak samozřejmě pokračovat. Případně zveřejnit i to, co létalo vzduchem při řešení online záležitostí (blokace, papuče, výkřiky o nepochopení ze všech stran, slzami promočené kapesníčky...). Ale myslím, že v nejlepším se má přestat. Uvidíme, co přinese rok 2016. Islámoklastka si teď hodlá víceméně skromně užít Vánoce - s bramborovým salátem, obaleným smaženým amurem, vinnou klobásou, pár druhy cukroví, setkáním s prarodiči a dalším příbuzenstvem. Po dárcích letos nějak netouží, protože pro ni je asi největším dárkem to, že vůbec zvládne nějak fungovat a tohle vše zažívat. Nebylo toho málo, čeho bylo i s jejím přispěním dosaženo - a bude toho zřejmě hodně i příští rok.

Tedy všem do něj hodně sil a krásné Vánoce.

P.S.: tenhle blog věnuju Vítkovi. 

Volí-li voli voly, zvolí kohokoli... aneb z volebního sjezdu BPI 12.12.2015

Ale ne, tak to přece vůbec nebylo. A dopadlo to dobře, žádní mrtví a ranění, pokud je mi známo...

Ale záhul to tedy byl, a jak to tak vypadá, bude brzy k povinné islámoklastčině výbavě patřit i polštářek a mast na hemeroidy. Popřípadě bude novému předsednictvu věnován dlouhý bič s logem, aby mohli sezením znavenému kongresu delegátů navečer protáhnout perka.

Vypadalo to totiž zhruba takto... po celé hodiny

Nicméně důležité jsou výsledky. A těch z onoho sjezdu vyplynulo tolik, že až člověku bzučí v hlavě ještě teď. Pochopitelně hlavními z nich jsou ty, že máme (staro)nové vedení, lehce obnovenou (čti mírně zamřelým kořením ochucenou) Akční radu coby kontrolní orgán, no a pokud jde o stanovy spolku, tak ty byly delegáty přesunuty k projednávání a schvalování v jiném termínu, a to z toho důvodu, že se s nimi nestihli všichni delegáti včas seznámit dostatečně na to, aby k nim mohli případně vznášet připomínky. Pánu Bohu poručeno, prozatím tedy fungujeme podle těch původních, čemuž se musela přizpůsobit právě i volba vedení a Akční rady. Nemalou zásluhu na tom, že se tak mohlo stát, má ovšem Klára Samková, která svůj právnický pohled na tuto skutečnost dokázala prosadit i přes nelibost stávajícího vedení. Připomínám tedy, že veškeré návrhy na změny stanov se budou do odsouhlaseného termínu shromažďovat u ní.

Tolik k formalitám. K samotnému procesu či průběhu schůzování se také snad dá pár slov říct. Sjelo se nás 129 delegátů z celé země, čili sjednané prostory jsme zaplnili až do vyčerpání kapacity v největším sále a obědvat se chodilo na etapy. Seděli jsme poměrně natěsnáni a neměli k dispozici ani stolky na psaní, ani šatnu, což jsou věci, které by příště šlo vyřešit lépe. Zvlášť když jsme hned na začátku byli obkládáni materiály, se kterými bylo nutné dále pracovat - složkou se stanovami, programem sjezdu i spolku, hlasovacím lístkem a lístky k návrhům kandidátů, volebními lístky atd., k tomu později přibyl i hrníček s naším jménem, láhve vody s logem BPI, později si lidé nosili do sálu šálky s kávou, kterou měli k obědu... Zapomenout nesmím ani na knihu Právo šaria pro nemuslimy (od dr. Billa Warnera), kterou jsme každý získali. Zkrátka hlava na hlavě a pěkné sulcování.

Co do průběhu, resp. spádu událostí byl sjezd myslím v normě. Na to, že šlo o čisté formality to odsýpalo poměrně rychle, byť některé proslovy či rozebírání toho či onoho bodu či preambule se přece jen táhly, resp. jim po obědě už delegáti ani nemohli věnovat plnou pozornost. Vyhrocenější situace hned na začátku, zda vůbec jednat o stanovách, zda je přijmout zcela nové a diskutovat o nich na místě, zda přijmout staré s novou preambulí, zda změnit i preambuli atd. se nakonec povedlo poměrně rychle uklidnit a dospět k nějakému konsensu. Což je hlavní. Přece jen bylo znát, že se tam sešli dospělí lidé, kteří vědí, že místo neplodných hádek je třeba přijmout aspoň dočasné řešení a pracovat na nápravě. Dál moc popisovat není co, většinu času se sedělo a poslouchalo, případně máchalo rukama s hlasovacím lístkem nebo psalo návrhy na kandidáty či stálo ve frontě na volební urnu. Hymna už tradičně byla, Marek Černoch netradičně nezpíval. Sezení bylo ozvláštněno tím, že v jeho průběhu asi dvakrát vypadlo světlo a že jsme spotřebovali baterii v jednom z mikrofonů.

A pak už zůstávají jen střípky, subjektivní vzpomínky a dojmy. Takové ty úsměvné, primitivně vtipné po tom únavném vysedávání a koukání stále jedním směrem... jako třeba na jednoho z kolegů přede mnou, který šeptem brblal, že "už by jim tu zas mohla vypadnout elektrika, aby se v ní mohl jít vrtat" (ano, živí se tím a byl prostě unavený, tak takhle žertoval). Nebo na útržky z kandidátských projevů... tu se jeden vzdal své kandidatury ve prospěch Kláry Samkové, tu se jeden chválil za své "skvělé organizátorské schopnosti" (ze kterých má někdo jiný puchýře na nohou ještě dnes...), tamten zas měl jako svůj volební program "objíždět krajské divize, protože ho to baví"... Zkrátka o zábavu nebyla nouze. Ani o přestávkách, kdy bylo lze na chodbě natrefit na jednu z našich oblud nepříliš oblíbených členek, která prohlásila "tak to na sebe teď asi budeme často narážet", na což jeden opravdu neměl to srdce odpovědět, že asi sotva, neb už na to má člověk svoje lidi, kteří byli zvoleni do příslušných funkcí za něj. Inu, veselý je život v politických kuloárech, čehož může být důkazem i finále celého dne. To se odehrávalo večer v již téměř vyprázdněném sále, kde jen pár pozůstalých účastníků trávilo čas v hovorech u piva, vína či večeře, a hlavními aktéry oné vzpomínky byli dva mí kolegové, islámoklastka sama a poslankyně Olga Havlová, která hrála první housle v onom rozhovoru... ze kterého si bohužel vzhledem ke své politické nezdatnosti pamatuju maximálně tak předložky, spojky a případné ostřejší výrazy na adresu toho nebo onoho politického činovníka, neb se hovor točil vyloženě jen a pouze kolem politických událostí, jednání s tím či oním, návrhů zákonů, interpelací a vystoupení ve sněmovně... Ovšem jeden z kolegů byl zcela ve svém živlu a nadšeně paní poslankyni sekundoval, což bylo krásné alespoň smět pozorovat. Holt ne všichni z nás jsou politickými matadory, každý jsme nějak začínal. Paní poslankyně ovšem má u islámoklastky obrovské plus za svůj podíl na zrušení sKaret pro zdravotně postižené. To je zkrátka jedna z věcí, na kterou islámoklastka asi vždy uslyší, protože svého času hrozilo, že bude vodit svého tehdejšího prakticky nevidomého partnera po úřadech a bankomatech jako medvěda jen kvůli téhle šílenosti z dílny ministra Drábka. Takže - vivat Havlová!

politici ve svém živlu... těsně předtím, než byl pán vlevo chycen za kravatu a demonstrativně škrcen... inu, politika - a ovšem Olga Havlová :)

A když volám "vivat!", musím také vzdát čest zástupkyni německé PEGIDY Tatianě Festerling, která se sjezdu rovněž zúčastnila a poreferovala o protiuprchlické a protiislámské situaci v Německu. Snad si přinesla ze sjezdu jen ty nejlepší dojmy a vzpomínky.

Nu a teď tedy do té tvrdé práce, ke které jsme se zavázali. Především přelouskat stanovy a připomínky poslat na určené místo. A pak rozjet práci v divizích - nábor nových členů, lokální aktivity, vzájemnou spolupráci s místními firmami a spolky, přednášky významných členů a jiných spolupracujících osobností, propagaci a vůbec celkovou kampaň... Mnohé z nás to myslím naučí i tomu, co třeba doteď nezvládali nebo neměli u sebe zcela vyřešeno. Určitě budeme milionkrát řvát, že něco nejde, abychom pak stejně šli a prostě to udělali. Jinou možnost ani nemáme.