Jak je důležité míti Vítka III.

Po čase jsem navázala bližší spolupráci s jedním ze svých současných velmi dobrých přátel, který naopak nějakým způsobem získal důvěru onoho tmavého, ovestičkovaného fotografa. Na toho si mezitím všichni kolem IVČRN svým způsobem zvykli coby jistý doplněk demonstrací. I bylo tak lze 30. června loňského roku zažít situaci, kdy jsem na demonstraci na Palackého náměstí posílala onoho svého kolegu, aby si šel pana fotografa pohlídat, než se mu zas povede někde vyprovokovat nějaký konflikt, a on tam pak chudák pobíhal v davu a hartusil, že mu fotograf utekl... (Ne, ani z téhle akce jsem své fotky od tohoto fotografa nikde neviděla veřejně, kdyby se někdo ptal.) Hovořívali jsme pak s mým kolegou často právě o tomhle fotografovi, je asi logické, že jsem byla čím dál zvědavější, co se mu povedlo zjistit. 

A pak ho zavřeli. Fotografa. Za něco, co neudělal. Dva roky nepodmíněně. 

Spustil se dvojí cirkus, když se tahle informace dostala ven. Cirkus prvního typu představoval onen zhmotněný dav někdejších diskutérů na iDnesu, nyní tvořený hlavně účastníky demonstrací, kterým pan fotograf mnohdy strkal objektiv až k nosu, aby tyhle fotky pak zveřejnil s patřičným komentářem odsuzujícím "nácky". Z jejich strany to byly hotové oslavné tance, kterak bylo spravedlnosti učiněno zadost a "drzý čmoud" dostal co proto (a ještě dostane). 

No a pak jsme tu byli my dva s kolegou, resp. ještě pár dalších lidí v pozadí. Náš přístup byl přesně opačný. Koukali jsme na sebe s šokovaným výrazem a navzájem si sdělovali, kolik komentářů lynčujících "čmouda" jsme ten den smazali ze své facebookové zdi a různých skupin. Bylo nám jasné, že teď jsme v tomhle sami i my a tohle téma prostě bude nadále v islámoklastním hnutí i na veřejnosti vůbec tabu, pokud chceme zachovat aspoň nějakou funkčnost celého hnutí, resp. se z něj nechceme vyčlenit sami. Což nám tedy na náladě vůbec nepřidalo. Později naše rozhovory vůbec upadaly do ještě depresivnějších poloh, kdy jsme na sebe navzájem kvíleli "měl jsem si ho víc všímat, třeba se ještě dalo něco dělat" a "tohle si nezasloužil, ani kdyby to skutečně udělal... taky jsem s ním mohla tu blbou hru na schovávanou přestat hrát, třeba by to mělo smysl". Variace na tohle téma pak byla "půjde mu o život", na což jsem já u sebe obvykle reagovala nakopnutím židle nebo něčím podobným. Obvykle se náš hovor stáčel k nebohému fotografovi ve výkonu trestu tak každé tři dny, a to i poté, co veškerý zájem veřejnosti o tohle téma utichl. To jsme pochopitelně přivítali s úlevou, sehnala jsem si dopisní papíry, které jsem nakonec nepoužila, a po večerech jsme každý na své straně drátu louskali informace související s vězeními u nás, takže jsem třeba zjistila, že v jakési díře, kde má věznice svou prodejnu potravin a dalších nezbytností, lze pro pánské obyvatelstvo věznice sehnat dokonce i dámské punčochy a kalhotky. Což mne tedy taky hooodně uklidnilo. A co jsme spustili za kravál, když sluníčkáři, Antifa, levicoví vítačští ultras a jiné podobné živly do svých rejdů chudáka fotografa zahrnuly ve smyslu "místo aby SYSTÉM přijímal uprchlíky, zavírá NÁM fotografy"... Nereprodukovatelné. 

A teď je fotograf venku. Po 11 měsících Ústavní soud uznal, že jde o dalšího člověka u nás, co ve vězení nemá co dělat. Jen pár měsíců poté, co stejný osud potkal i Klářina klienta Skendera Bojku, který si ovšem poseděl rovné 3 roky, aby jó viděl, jak je ten náš soudní systém úžasný. 

Samozřejmě jsem o propuštění fotografa věděla prakticky hned, jakmile dotyčný zvednul sluchátko a zavolal kolegovi. Tenkrát jsme se s kolegou pro změnu každý na své straně drátu ožrali, troubili do kapesníků jak sloni... hrůza pohledět. 

A pak, pak jsem šla na letošní Prague Pride, kam jsem loni běžela s myšlenkou "tak já to teda nafotím za tebe" (o to víc mě pak naštvalo, když mi jistí zlodějíčci z řad odpůrců onoho vězněného fotografa fotky zcizili a zneužili ke svým účelům)... No a na letošním Pride fotím, koukám kolem sebe... a ono fakt jo. Pět metrů ode mne, bez vestičky... a než jsem stihla přimět svůj foťák, aby něco dělal, abych kolegovi zvěstovala, že pan fotograf žije a chová se slušně, byl v tahu. A já se chudák vlekla s celým průvodem až na Letnou, neb mi bylo povědomo, že bude fotit jak zajímavé postavy v davu, tak čelo davu shora ze schodů či od kyvadla jako vždy. Samozřejmě, hledejte někoho v davu 40 tisíc lidí... i když, na jednoho kolegu jsem tam tehdy dokonce i šťastnou náhodou narazila. Na drahého vypuštěného fotografa ovšem už nikoli. 

A pak byly od té doby dvě akce, na kterých jsme se potkali, obě byly na Malostranském náměstí. Na té první jsem měla ovšem dost starostí s tím, abych fungovala jako ovívací a kabelku držící doprovod Kláry Samkové... což možná propuštěnému a vypuštěnému fotografovi nasadilo brouka do hlavy, když mě tak viděl v té VIP zóně u pódia, kam byl následně ochrankou vpuštěn taky. Takže jsme tam stáli, zas metr od sebe... a zas nic! (A zas naprosto netuším, kde skončily jeho fotky s mým kukučem z téhle akce... doufám, že někde v lednici...)

Co mě ovšem naprosto dostalo byla akce č.2 - shromáždění na vyjádření podpory Donaldu Trumpovi. Tam jsem s sebou měla foťák i já a tentokrát rozpuštěný-vypuštěný fotograf neunikl... o čemž už dokonce i ví. Ale to není to hlavní, co mě dostalo. Dostala mě ta atmosféra a přístup lidí k němu. Vidět ho, jak se přátelsky zdraví s pořadatelem akce i ochrankou, kteří ho znají a nemají s ním problém... vidět ho chodit mezi lidmi, z nichž ho NIKDO (až na jeden případ) nenapadal, a dělat svou práci, která ho baví... Nechci být sentimentální, ale faktem je, že mi dalo dost práce to vůbec ustát. Něco na způsob Shawshanku, s koncem a la pohodové pozdně letní odpoledne, ve kterém si pár lidí z pódia řekne to svoje a pak si udělá procházku k americké ambasádě a na Karlův most, a on to celé fotí... odkudsi ze schodů kostela nebo ve stoje na kamenném koši na odpadky jako dřív... 

Tříská to se mnou o to víc proto, že jsem si konečně sehnala rozhovor, který poskytl onen fotograf Lidovým novinám a který vyšel v pondělí 26. září 2016. Popisuje v něm právě svůj pobyt ve vězení v Ostrově nad Ohří. Mohu všem jen doporučit, abyste těch 16 korun za to digitální vydání obětovali, už z toho důvodu, že ten přerod sluníčkoidního fotografa v to, co z toho vězení vyšlo a z čeho asi Antifě a jiným sluncatům nebude moc dobře, tam je hodně detailně vylíčen. 

No a tříská to se mnou proto, že mám konečně po těch X letech nějaké své fotky z akce přímo od onoho fotografa. To, jak na nich vypadám, není z pochopitelných důvodů podstatné... 

Ten rozhovor si budu číst, až mi zas mysl bude nakecávat, že je mi zle nebo že něco nejde. Lidský potenciál je totiž potvora. Ono ho totiž ani ty předsudky neumlátí, a evidentně ho nezničí ani to, když vám někdo láme nos a žebra... Nebo když vás nutí, abyste ty kosti někomu lámali vy, i když se vám do toho zrovna dvakrát nechce.
-----------------------------------------------------
AKTUALIZOVÁNO 11. 10. 2016:

Tak nám čas opět trhnul oponou. A opět to stálo za to... aneb kdo by to byl kdy řekl, že vejdu s oním fotografem, svým někdejším "arcinepřítelem" (on to měl se mnou podobně) v poměrně intenzivní online kontakt, při kterém se nám povede zakopat tomahawky a také si pár věcí vzájemně vyjasnit.

Některé z nich je potřeba zaznamenat i tady, aby nedošlo k nějakému omylu. Tak tedy: první ideu, která musí bohužel vzít zasvé, mi pan fotograf sdělil prakticky okamžitě... totiž že on mou podobu NEZNAL, tudíž mě na akcích VŮBEC NEFOTIL. Má snad asi jen dvě foto z akcí, jinak jsem prý u něj na fotkách rozostřená kdesi v davu. Čímžto pádem padá i idea, jak si "čestný a opatrný" pan fotograf syslí fotky mé osoby kdesi na disku a rozhodně je nedává nikomu, do jehož rukou nepatří. Prý by to tenkrát udělal... kdyby mne znal. Řekněme, že můj strážný anděl měl tedy celé ty dva roky hodně práce, protože jsem se před fotografem nijak nekryla. Naopak, měla jsem tu drzost ho při demonstracích fotit JÁ. Někdy cíleně, někdy jen tak, že jsem vyfotila dav sluníček a pak doma hulákala "on je tam zas!". On bohužel výhodu krytí se v davu na rozdíl ode mne nikdy neměl... ani kdyby nepoužíval při své práci onu slavnou reflexní vestu, která mu v jistých kruzích vynesla přezdívku "Popelář". No, tohle zjištění přineslo nyní hodně humorných situací, když mu teď postupně posílám nejvypečenější kousky ze své sbírky pokémonů, eh, tedy fotografa samotného... Aspoň na něco se zrovna tyhle záběry hodí.

No a druhý fakt, který mi prý dle fotografa v těchto blozích neštymuje, je časová souslednost jeho kauzy a případu Skendera Bojku. Skendera prý moje drahá Klára Samková vyrvala z vězeňského chřtánu 2 nebo 3 týdny předtím, než se totéž povedlo i advokátovi pana fotografa. Je logické, že právě on coby člověk, kterého se to týkalo, zrovna o tomhle bude mít větší přehled než já... konec konců jde zřejmě o jediné dva letos propuštěné vězně na nález Ústavního soudu. Já coby člověk práva neznalý a kauzy své šéfové sledující jen skrze média si jen pamatuju, jak den předtím Klára oznámila, že má v Brně těžké jednání na Ústavním soudě, aby pak po X hodinách na facebooku zavřískala jak tygr "mé nevinné muslimy mi nikdo zavírat nebude!" a následně řešila, jestli jít s panem Bojku a jeho ženou slavit spíš do Mekáče, nebo do KFC, to vše následováno další fotkou s rozzářeným Skenderem a jeho uplakanou ženou kdesi ve fastfoodu... zatímco média ještě žvýkala její oficiální fotky ze soudní síně, kterak se v taláru (či jak to silonové peklo nazvat) naklání ke Skenderovi.

Tolik tedy k oněm předchozím nepřesnostem. Mimochodem, když už jsme u těch absurdit, které jsou kolikrát až dojemné... viděla jsem nejméně tři videa, která se mnou pěkně zacloumala. První dvě poslal fotograf sám a poněkud mi upravila pohled na jeho skutečnou minulost. No a to třetí je v podobném duchu jako právě ta fotka Skendera Bojku po propuštění z vězení na Klářině facebooku, možná ještě o něco šílenější, protože... protože zkrátka jsou věci, které by zrovna do tohohle člověka neřekl vůbec NIKDO.

Mám takový dojem, že tohle je navíc teprve začátek. Vyčkejme věcí příštích.

Jak je důležité míti Vítka II.

Čas ovšem trhnul oponou. Zrodila se islámoklastka. V červenci 2014. Zrodila se na lavičce v parku před velvyslanectvím Izraele, kde se učila text izraelské hymny a Hava Nagilu, kdyby byly tyhle písně potřeba. Za půl hodiny poté k ambasádě dorazila skupinka cca 150-200 Palestinců a jejich podporovatelů, kteří zde demonstrovali proti izraelské vojenské operaci Protective Edge. Popisovala jsem tu akci už mockrát, takže to tentokrát vynechám, jen připomenu, že to bylo opravdu děsivé. Roztřesenou rukou jsem cvakla pár fotek demonstrantů a lidí pohybujících se kolem nich a upalovala domů, šťastná, že to dobře dopadlo a nedostala jsem se někde do nějakého střetu. Doma prohlížím fotky... Byl tam. Dokonale maskovaný v tom poněkud tmavším davu lidí - a přesto NEBYL JEDNÍM Z NICH. Opět a zase. Jenom fotograf. "Jenom". A stál na opačné straně než já, odkud mohl pohodlně vyfotit všechny, kteří stáli VEDLE izraelské ambasády, aby tak naopak demonstrovali svou podporu Izraeli. 

Nedosti mi ovšem bylo tohoto prvního dobrodružství. Za týden si Izraelci a jejich příznivci usmysleli uspořádat "u koně" shromáždění za mír v Izraeli. Chybět jsem tam po tomhle nemohla. Navíc jsem věděla, že v té době stávají lidé z IVČRN s peticí proti přiznání II. stupně registrace Ústředí muslimských obcí na veřejných a často navštěvovaných místech, tedy mohou být i tam. I zavítala jsem, KONEČNĚ se tam seznámila s prvními lidmi z IVČRN, postála s nimi u stánku... a sledovala, jak se blíží onen "agresivní čmoud", se kterým právě ti lidé z IVČRN měli několik dní předtím konflikt u svého petičního stánku... Foťák měl samozřejmě s sebou, s velkou radostí ho použil, když nás stánkaře kontrolovala policie, a pak jsme ho měli za zadkem snad hodinu, když nás hlídal, jestli náhodou nevedeme nějaké "náckovské a rasistické" řeči. Pochopitelně v takové situaci nikdo nestál o další navazování kontaktů či představování. 

Z téhle akce jsem od něj nikdy neviděla ŽÁDNOU svou fotku. I když jich musí mít asi 150 a i když už tehdy znal z jiných fotek mou podobu.

Proběhlo pak několik dalších, raně islámoklastních akcí, na kterých onen blogující fotograf nebyl a já se tak mohla oddávat svému úkolu bez obav. Třetí kontakt byl až na první velké demonstraci IVČRN, svolané na 16. ledna 2015 na Hradčanské náměstí. Islámoklastka je, jak známo, malé postavy, takže se na této akci tlačila v davu lidí dopředu, aby z účinkujících řečníků taky něco měla. Držela navíc v rukou transparent... což z ní udělalo do té doby nepoznanou a vítanou kořist pro přítomné fotoreportéry. Připadala si jako filmová hvězda, když se jich na ni slítlo asi deset najednou, čímž z mluvčích vpředu ovšem neviděla už vůbec nic. Když konečně novináře moje osoba přestala bavit a jejich hradba se rozptýlila, aby si pánové a dámy našli v davu nové oběti, pohlédla jsem kamsi vpravo... jen proto, abych uviděla, jak tam ve své známé reflexní vestě stojí ještě ke všemu ON. Co následovalo je asi jasné: usmál se, využil toho, že se kolem mě vytvořil volný prostor, zvedl foťák... a užil si to. 

Tak vznikly další jeho fotky mé osoby, které jsem nikdy nikde neviděla. Vtipné ovšem je, že jsem poměrně záhy po akci naopak narazila na fotku kohosi třetího, na které stojíme asi metr od sebe, já s transparentem, on s foťákem, oba s výrazem "to vedle mne mě nezajímá". Jo jo, hlavně se na sebe nepodívat... vypadalo to totiž, že ze sebe máme navzájem dost psinu. On ze mě, jak tam coby prcek statuju s cedulí, já z něj, že jediné, co mi může, je leda tak si mě opět vyfotit. 

A kola času se točila dál, rozjely se další demonstrace, nejdříve IVČRN, později BPI. Demonstrace na Staromáku 30. ledna se myslím obešla bez přítomnosti ovestičkovaného fotografa, zato na pididemonstraci na začátku února před pražskou mešitou už byl. Dokonce tam na komsi vymámil megafon, aby nás před salafistickou mešitou (sic!) poučil o tom, že není islám jako islám, že existuje dokonce i nějaký súfismus a že on není muslim, ale ateista... načež následovalo obvyklé popadání nás posluchačů na jednu hromadu smíchy a poslání spíkra v ona místa. Achjo. 

Své fotky z oné akce jsem nikde veřejně neviděla. Asi panu fotografovi zrovna nešel internet nebo něco takového...

Jak je důležité míti Vítka I.

Je to všechno pořád tak strašně silné a tak moc to pro člověka znamená, že nelze jinak, než se z toho zkusit vypsat. Je přitom zcela jisté, že to bude zas píchnutí do vosího hnízda, podobně jako když jsem před nějakým časem vyjádřila své sympatie a podporu v kandidatuře do Senátu JUDr. Aleši Hušákovi. Ale nešť, nenutím svůj vkus a zájmy nikomu. To za prvé. A za druhé - právě proto, že ty negativní reakce na osobu, o které budu psát, znám v neuvěřitelných kvantech už z dřívějška a vadí mi, cítím potřebu dát to nějak najevo a jasně říct, proč se k tomu odmítám už poměrně dlouhou dobu připojit.

Abych mohla vůbec začít, musím se ve vzpomínkách vrátit o několik let zpátky. Tehdy ještě islámoklastka nebyla vůbec islámoklastkou. Zajímalo ji tenkrát zcela jiné téma a tím pádem i jiní lidé, kteří se kolem něj motali. Tou dobou, někdy kolem roku 2011 nebo 2012, si islámoklastka krátkou dobu zkoušela psát blog na druhém největším zpravodajském portálu u nás. Jak později seznala, smysl to moc nemělo... co se službou, kde o tématech rozhodují nikým nevolení "admini", kteří své představy následně cpou i do podoby diskuse... Nedalo se tam zkrátka sdělit to, co by člověk chtěl a potřeboval, nepracovalo se s tím dobře, technická úroveň i péče o blogovací službu samotnou byla na otřesné úrovni, tedy po několika měsících islámoklastka tenhle prostor raději sama dobrovolně opustila, tak jako později stále větší řádka blogerů. 

Tehdy, kolem toho roku 2011-12, se ovšem na onom blogu objevil i člověk, o kterém chci psát. Křestní jméno české, příjmení arabské. Nevím o tom, že by tohle samo o sobě v tom blogovém prostředí bylo nějakým problémem. Tenkrát nikdo žádné Araby neřešil. Pokud si někdo rozkliknul fotku dotyčného, už ovšem zádrhele nastávaly... možná právě proto, že se u nás moc Arabů veřejným prostorem nepohybovalo. Chudák bloger tak zažil opět jen a pouze to, co prý zažíval už odmala. Línější čtenáři ho šoupli do kategorie "jakýsi čmoud". Ti aktivnější pak do šuplíku "cigán". Sloučením obojího pak vznikl přímo ukázkový strawman - blogeři a diskutéři tak vesele bušili do PŘEDSTAVY, kterou si o tom člověku vytvořili, a jejich ranám se snažil čelit REÁLNÝ ČLOVĚK. Reálný člověk se svými zkušenostmi... a bohužel taky potřebou nikoli bránit Romy před dopady rasismu ze strany majority, jak si všichni mysleli, ale spíš brzdit projevy jakékoli xenofobie a rasismu jako takové vůči komukoliv, právě proto, že on tím Romem nebyl a není a tudíž ví, že to, co je směřováno směrem k Romům, může (neprávem, což je ovšem zbytečné zmiňovat) dopadnout i na toho, kdo stojí mimo tuhle skupinu. Kdo je Čechem jako oni pisatelé, kdo je dokonce z hlediska rasy "bílý" (to ovšem ti Romové taky), kdo pije stejné pivo a dělá stejné blbosti jako ti bílí... ovšem zároveň může být i stejně dobrý jako oni. 

No, vykládejte o tom islámoklastce dnes, když to světem táhne s Klárou Samkovou... 

Tehdy ovšem vznikla na blogu jakási potřeba na výše uvedeného člověka reagovat kolektivně negativně. No a proti těmhle falešným potřebám a kolektivně šířeným a sdíleným omylům, kdy se i zcela vzájemně neznámí lidé dokážou navzájem hlídat, zda náhodou neslevují ze svých názorů a neprojevují "odsouzenci" příliš mnoho sympatií, přiznejme si to, NENÍ OBRANY. Což dotyčný ví a vždycky věděl. Možná, že snad ani nechtěl ty sympatie k sobě vzbudit. Prostě věděl, že identitu jeho samotného většina lidí ve své mysli nedokáže přežvýkat natolik, aby ho vůbec akceptovala jako rovnocenného. A tak pobíhal po blogu v připsaných mu botách "hloupého čmouda", eventuálně "agresivního násilnického cigána", a do každého, kdo s ním nesouhlasil, včetně dívek a vážených blogerek, bušil, jací to jsou "náckové, xenofobové, rasisti" etc. Do zblbnutí, na pokračování, těch blogů byly snad desítky. Chytal blogery a politiky za slovíčka, na kterých se donekonečna točil, rozebíral jejich rozhovory, které mu poskytli, možná i děsil sebe sama, jak zlé to s námi je, analyzoval neonacistické symboly a připisoval je kdekomu, možná i manipuloval a podsouval, jen aby se utvrdil ve svém názoru a identitě, se kterou na blogu tedy nemohl dělat VŮBEC NIC, jak už bylo řečeno...

Ptáte se, jestli se islámoklastka těch virtuálních honů na jeho osobu účastnila? 

Ach a ouvej. Odpověď zní ANO. Islámoklastka nebyla a není svatá, neměla tehdy jak se tomu kolektivnímu hnusu ubránit, jak proniknout za tu clonu falešných představ, kterou navíc ještě sama pomáhala vytvářet... Odmítala uvěřit, že by identita dotyčného byla reálná ve všech svých důsledcích. Tedy i v tom, že kamkoli tenhle člověk vstoupí, něco takového se mu začne dít zcela automaticky nezávisle na tom, co říká, píše nebo dělá. 

Vše se ještě násobilo tehdy, když se onen bloger spojil s dalším údajným "antirasistou", který tehdy na blogu působil... myslím, že "působil" je to správné slovo. Onen druhý bloger byl sice bílý až do růžova, ale patřil zase k jiné, resp. jinak definované skupině obyvatel. No a došlo k pozoruhodnému jevu, viděno dnešní optikou: "bílý" bloger si vytvořil zase svého strawmana o skupině, do které patří on, a začal ho aplikovat na všechny kolem. Poté, co začal sklízet patřičné reakce, přispěchal onen "agresivní arabský čmoud" a začal bránit... počkat, nikoli toho strawmana, ale jeho tvůrce, který se s tím strawmanem identifikoval. 

A tak tam štěkali dva. Bylo jich víc, nebáli se blogerů a diskutérů nic. Občas si sdíleli témata či na sebe odkazovali, dělali se sebou navzájem rozhovory, které sloužily maximálně tak těm dvěma strawmanům... no zkrátka a dobře, veselé to byly časy. 

Proč na to vzpomínám? Inu, někdy v době počátků spojení oněch dvou výtečníků došlo k prvnímu kontaktu dnešní islámoklastky s oním cikánem, co vlastně žádným cikánem není. Už ani nevím, kdo komu psal jako první... každopádně se řeč od onoho růžovobílého blogera brzy stočila spíše k osobě a zážitkům samotného ne-Roma. A světe div se, v těch mailech byl najednou ten agresivní náckobijec pryč, místo něj si islámoklastka psala s poměrně inteligentním, slušným a vcelku normálním člověkem. Přiznám se hned, že mi ten rozpor vrtal v hlavě za mnohých nocí, kdy jsem tehdy uléhala na matraci na zemi v cizí garsonce... Blbé je ovšem to, že jsme v onom diskursu ani jeden nepokračovali i navenek na blogu, takže tam jsme každý harašili tím svým slaměným paňácou, kterého jsme virtuálně lynčovali. No a že by mohlo v té době dojít k nějakému fyzickému kontaktu mezi námi dvěma bylo tehdy taky vyloučeno... protože můj strawman říkal jasně, že s agresivními čmoudy, co ve volném čase mlátí revizory a drásají o lidech články, jací jsou náckové, se do kontaktu coby slušné děvče nevstupuje. Bububu. Cesty do města tak měly zajímavou příchuť zvanou "hlavně HO nepotkat". Což se nějakým řízením Božím skutečně za ten rok a půl ani jednou nestalo.