Pardubická Hassan story aneb drby, kecy, pikošky

Po včerejší akci Éry žen v Pardubicích, ze které se stále ještě vzpamatovávám, jsem samozřejmě byla zvědavými spoluorganizátory požádána o vysvětlení toho pražského "překvapení", které s námi přijelo v podobě fotografa Vítka Hassana a za které jsem z velké části zodpovědná hlavně já. A protože se mi to nechce psát každému zvědavci zvlášť, holt teď budete muset přetrpět slušnou porci bulváru. Nuže, do toho:

Již je o mně celkem známo, že jsem názor na VH přehodnotila ještě dříve, než nastoupil na nedobrovolnou rekreaci (na tom slově si trvám ve významu "znovu něco stvořit", což se myslím v jeho případě nějakým záhadným způsobem povedlo) do věznice v Ostrově nad Ohří. Opět za toto mé "přepnutí" může jeden z mých nejmenovaných kolegů, shodou náhod ten, kdo mě k témuž "donutil" i u Kláry Samkové. Tedy již jsem měla vyzkoušeno, že to prostě jde a většinou to bývá i ku prospěchu věci. Byť to není nic nenáročného a vyžaduje to neustálou sebekontrolu, aby člověk buď nesklouzl zpátky, nebo se naopak nepustil do podlézání dotyčnému a jeho přehnané ochrany před kritikou okolí apod. Takže já sama jsem s Vítkem problém neměla už v době protiislámské demonstrace na Palackého náměstí, což bylo 30. června 2015. Tehdy to ovšem bylo ještě jednostranné, resp. jsem neměla potřebu s ním vstupovat v kontakt za každou cenu a dávat mu to vědět. Prostě jsem to nechala být. Pak jsem ho viděla krátce na demonstraci 18. července na Václaváku (kde začínala Hašková), načež tedy došlo k výše popsané eliminaci "zlého" Hassana z veřejného prostoru, což bylo doprovázeno z mého pohledu značně nechutnými výlevy radosti nemála z mých bližních, k čemuž jsem se ovšem spolu s kolegou odmítla připojit. Jak to pak pokračovalo dál si můžete přečíst v příslušných blozích. Ale je to dlouhé čtení, které s věcí, o které píšu dnes, zas až tak nesouvisí. 

Faktem je, že jsem s Vítkem byla v písemném kontaktu právě od doby, kdy jsem právě tyhle blogy napsala a sojka práskačka mu na ně předala odkaz. Blogy jsem napsala až poté, co jsme se viděli na demonstraci za zvolení Trumpa prezidentem (tedy v září 2016), kde si teprve ovšem Vítek uvědomil, na koho to vlastně hledí. Ovšem i tam to ještě proběhlo bez přímého osobního kontaktu. Nicméně od té doby se nám povedlo onen zmíněný tomahawk zakopat doufejme hodně hluboko, vyměnili jsme si pár fotek (včetně fotek Kláry Samkové, kterou fotil ještě před trumpovskou akcí a které jsem dávala na web, stejně jako články a rozhovory o něm a s ním), rozebrali vzpomínky na minulost a na lidi, které známe, zkoušela jsem ho uvést do situace poté, co byl propuštěn... Zkrátka tu z mé strany probíhala a stále probíhá ona mravenčí práce vytváření minimálně neutrálního vztahu (i když pochopitelně budu ráda za to, když ten vztah bude dobrý), který prostě z nějakého těžko pojmenovatelného důvodu považuju za potřebný a přínosný. Pochopitelně je to celé ovlivněno tím, že já vím, že mu po jeho návratu jistí lidé sledující své vlastní cíle zkoušeli lézt do příslušného otvoru a lákat ho mezi sebe a pak se na něj vykašlali v momentě, kdy je o něco požádal a nechali ho v problémech samotného. Což způsobilo, že Vítkova nedůvěra v lidi je na dost vysoké úrovni, zvlášť když si připomeneme, že jde o Vítka, který s tímhle měl problém už dříve a který se navíc vrátil z takového pekla, které si většina z nás raději ani nechce představit. Takže samozřejmě rozumím tomu, že i mě si Vítek hlídá, co a jak udělám. Tím spíš, že tedy oba víme, jak to mezi námi bylo dřív. Ale s tím já problém nemám. 

Tolik tedy krátký úvod do situace několik měsíců zpět. Pokud jde o osobní kontakt s Vítkem, na ten byl bohatý hlavně uplynulý víkend. Doběhla jsem se podívat na to, jak se sluníčkáři u Karlova mostu dojemně loučí s velvyslancem USA Schapirem, a místo svého známého jsem tam zmerčila Vítka s nádobíčkem, chystajícího se k ostré akci jako vždy. Ovšem tam na víc než na pozdrav nedošlo, nějak na to nebyly vhodné podmínky v té zimě a při vší té švandě kolem. Následující den, tedy v neděli, jsme se na dálku viděli zas, tentokrát u syrské ambasády, kdy já jsem s pardubickými a pražskými kolegy byla zavřená v ohrádce pro protestující proti pochodu do Aleppa, zatímco on se hezky na volno pohyboval "venku" mezi ostatními novináři. Nutno podotknout, že ti se na nás ale vrhali mnohem zběsileji než on. 

No a teď k tomu, co předcházelo Vítkovu objevení se s námi v Pardubicích. Nic složitého na tom není, vzešlo to vše z vlastní Vítkovy iniciativy, resp. žádosti. Prostě jsme si v pondělí psali, připomněla jsem mu akce, které ten týden mají proběhnout, tedy soud s ředitelkou Kohoutovou a právě pardubickou akci Éry žen, a z něj na férovku vypadlo, že ho kupodivu víc zajímá ta akce Kláry a zda by nemohl jet s námi a fotit, samozřejmě s následující mediální odezvou via Parlamentky. 

Nu, co mám říkat. Šok to pro mě přece jen byl, když jsem si to celé sesumírovala dohromady. Vítek, já a další lidi kooperující na jedné akci a trávící spolu hodiny v autě... Tehdy jsem si teprve uvědomila, jak zlomyslný smysl pro humor pámbu má a jakým způsobem nechává lidi trpět za jejich hříchy. Absurdita na entou. Ale v ten samý moment jsem zároveň bouchla do stolu a konstatovala: "OK, ano, takto to má být a takto to bude a proběhne to naprosto v pořádku." A od té chvíle se mě ta myšlenka prostě celý týden držela a dělala jsem pro ni maximum. 

Bylo to celé jak v nějakém surrealistickém filmu. Samozřejmě bylo třeba ještě získat povolení Kláry a ověřit si, že v autě bude ještě místo, což šlo obojí bez problémů, Vítek si taky nechal 5 % na možnost, že by nakonec nejel, což mě tedy přiznám se strašilo po celý týden mnohem víc, než že by jel a stalo se tam něco nepříjemného... No, v práci jsem se skoro nemohla soustředit a i ten soud s paní Kohoutovou mi svým způsobem šel jedním uchem tam a druhým ven, částečně i kvůli tomu, že jsem se ani nedostala do soudní síně a tvrdla na chodbě. Tímto se zpětně omlouvám všem, kdo se mnou v takovém stavu měli co do činění.

I nadešel soudný den, čtvrtek. Pro jistotu jsem nakonec překvápko zkoušela zpřístupnit jednomu z pardubických organizátorů, aby aspoň on byl pro případ nouze po ruce a v obraze, leč ten do akce samotné nebyl online a telefon na něj jsem neměla, takže to celé vlastně viselo na mně a samozřejmě na Vítkovi samotném. To jsem ovšem ještě nevěděla, takže jsem nahodila fasádu a slavnostnější oděv a s myšlenkou, že takhle pitomých 5 % nejistoty jsem ještě nezažila, jsem vyrazila ke Kláře. Lezu do metra, mobil zavrní a na displeji přistane zpráva, že z 95% Vítkovy účasti je účast 100%, neboť právě vyráží. Raději jsem si sedla, protože ten zvláštní film s námi v hlavních rolích právě začínal. 

Celé to pak ještě pokračovalo dalším dějstvím. Přihopkovala jsem ke kanclu, a protože bylo docela hezky a mně se nechtělo ještě tvrdnout uvnitř a čekat na Kláru a její obvyklý pozdní příchod, jala jsem se okounět kolem a očumovat vláčky jako vždy. Do dvou minut - tú tú, Klára frčí okolo mne a parkuje. I zapluly jsme do kanclu, Klára si skočila pro něco k jídlu a řešila administrativně-pracovní záležitosti s osazenstvem kanclu a čekalo se na zbylé dva, kteří tedy s námi do Pardubic měli jet, čili na Cornelii a právě Vítka. Cornelie se později omluvila. No a Vítek... Nikdo nepochopí, jak mi bylo, když jsem v určenou hodinu vystrčila nos do mrazu před kanceláří, jestli někde nebloudí, a uviděla ho tam stát, stejně nejistého, jako jsem byla sama, když jsem tam měla jít poprvé a jak jsem ještě donedávna stávala... Uvnitř totéž - já se tenkrát poprvé stejně "profesionálně" tvářila, že si píšu poznámky a připravuju se na pohovor s paní doktorkou, on si čistil objektiv a tvářil se, že na té židli vlastně žádný Hassan není... No hrůza. :D Naštěstí nás Klára nenechala dlouho trpět, vzájemně jsem je konečně seznámila a poté, co jsme ji vyrvali ze spárů kancelářského personálu, jsme do kufru hodili balík knih k podpisu a kupodivu VČAS (!!! - něco neuvěřitelného, co jsem doteď s Klárou nezažila) vyrazili do Koněpůlek. 

Že v autě po prvním "Hassane, vy jste..." vbrzku padly největší bariéry a že se tam probralo postupně to, co se probrat mělo, asi netřeba říkat. U soudu v Pardubicích už jsme z auta lezli jako tým, co tu akci spolu zřejmě zvládne bez větších problémů. Jen chyběla uvítací družina a červený koberec, takže jsem s navigací malinko tápala. Ovšem napravili to pardubičtí hned ve dveřích. Ty vykulený oči a spadlý brady, když Vítka uviděli, se mi ohromně líbily... nicméně nebyl čas na nějaké protesty nebo řešení čehokoli, prohlásila jsem stručně "tohle je Vítek, buďte na něj hodní", všichni si potřepali rukama a mazalo se za paní doktorkou dovnitř, kde už čekala plná kavárna. Ani mi to v první chvíli nedošlo, že všichni ti lidé čekají na nás, myslela jsem, že se salonek bude nějak oddělovat... 

A pak to celé začalo a mé vnitřní já jen zíralo, zatímco to vnější se snažilo aspoň nějak soustředit a fungovat. Vítkovi jsem stručně vysvětlila, co a jak bude probíhat (malinko nám znervózněl, když jsem mu povolila fotit i návštěvníky akce, měl strach, aby se někdo necukal... což bych pravděpodobně řešila tak, že bych dotyčného požádala, aby příště seděl doma a nechodil na veřejné akce; ovšem vzhledem k tomu, že všichni seděli natěšení u stolů a dalo se čekat, že nadšení bude gradovat spolu s tím, jak Klára bude mluvit, tudíž že se lidi spíš BUDOU CHTÍT FOTIT, jsem tuhle věc vyhodnotila jako nepravděpodobnou). A pak už nás pořadatelé představili, Klára ještě stihla podepsat několik knížek, pak jí strčili mikrofon do ruky, objektivy včetně Vítkova se k nám natáhly... a bylo. 

Naprosto bezproblémová akce. Jak podle scénáře, jen jsem občas nevěděla, ke kterému objektivu se mám natočit dřív, který na mě zrovna míří, zatímco chystám knížky, beru od lidí peníze, strkám Kláře tužku nebo papír, míchám jí čaj, rozdávám vizitky, komu mám kdy uhnout a komu naopak vlézt do záběru, s kým se vyfotit... Mazec. Autogramiáda v Brně byla výborná, ale tohle bylo ještě lepší. 

Večer pak celý tým zastihl u jednoho stolu u večeře, kterou nakonec po jistých peripetiích skutečně dostali všichni. Samková se vyfotila s obligátním tatarákem, probrali jsme ještě pár věcí, dokud byl čas, a pak jsme ve čtrnáctistupňovém mrazu doskákali s perníkovými dary zpět k autu, pro velký úspěch jsme si pardubické uličky projeli hned několikrát, než jsme se z nich vymotali, a vzápětí vytuhli na sedadlech, až na řidičku bojující s mlhou všude kolem nás. 

Kdo chce, může si na závěr pustit ono video, které jsem (na rozdíl od mnoha explicitních záběrů z halal porážek a jiného muslimského veselí) odmítla dokoukat, protože to prostě psychicky nedávám. Třeba vám to něco dá...

Začátek roku 2017

S čistou hlavou a lehkou nohou jsme někteří z nás vykročili do nového roku, s nadějí, že se alespoň pokusíme překonat těžkosti a nástrahy, které nás v něm čekají... 

Pokud jde o můj konec předchozího roku, ten jsem nakonec strávila ve společnosti své šéfové a našeho doprovodu. Bohužel to bylo na místě, které na akci, která tam probíhala (a které jsme my byli jen nepatrnou součástí), nebylo příliš kvalitně připraveno. Navíc se na mé šéfové projevilo vyčerpání z celého uplynulého měsíce, který věnovala stěhování a věcem s ním souvisejícím, takže se finále oslav ani nezúčastnila a s nevolností odešla domů, což jsme pár minut po půlnoci učinili také. Nicméně i tak jsme měli docela dost času pohovořit si o plánech na tento rok. Ty pak Klára vtělila do svého novoročního facebookového statusu, nutno říci značně obsáhlého, neboť nás toho čeká opravdu hodně. 

Silvestr byl tedy pro nás poměrně klidný, komorní, bez záplavy alkoholu a přejídání se. A díky němu jsem měla pak možnost zažít i silvestrovskou Prahu tak, jak jsem ji ještě neznala. Jela jsem totiž krátce po půlnoci přes celé město domů, z hospody jsme odcházeli, když začaly vybuchovat ohňostroje. Byla to opravdu zvláštní atmosféra, metro na Můstku bylo plné rozjařených Rusů a lidí, kteří ani nevypadali, že jedou z nějakých oslav... jen tam tak klidně seděli a bavili se spolu... Navíc protože jsem neměla zjištěný autobusový spoj, rozhodla jsem se jet o několik stanic dále a dojít domů pěšky, mám to asi 20 minut (za běžných podmínek) a tentokrát to byl nezapomenutelný zážitek. Bylo totiž poměrně chladno, dalo se očekávat náledí, ovšem byla naprosto neuvěřitelná mlha, což mi v kombinaci s opilými lidmi v ulicích s petardami v rukou i nad hlavou nahánělo trochu obavy. Nicméně nebylo zbytí. I vyrazila jsem od metra prakticky sama, oči na šťopkách, a kupodivu až na skupinku mládenců u školy, kteří se přece jen rozhodli do té bílé tmy odpalovat rachejtle, jsem nepotkala vůbec nikoho. Mlha tlumila veškeré zvuky, jindy by bylo slyšet ohňostroje zdaleka, ovšem tentokrát nový rok začínal tichem, přikrytý bílou peřinou, ve které se jen stěží dalo rozeznat oranžové světlo lamp... Prodírala jsem se vpřed metr za metrem, abych neuklouzla, a měla pocit téměř až mystický, skoro jako v kostele. 

Na co jsem při tom pochodu bílým tichem myslela? Na všechny ty, které mi uplynulý či předchozí rok dovolil blíže poznat tak, jak jsem v to ani nedoufala, na ty, kteří mne vpustili do svého soukromí a se kterými víme, že se na sebe můžeme spolehnout a je nás spolu dobře. Myslela jsem na to, co letos asi čeká je a jak to zvládnou. Myslela jsem i na to, co nám vyprávěla u stolu Klára a jakým způsobem to ovlivní můj běžný každodenní život. Vzpomínala jsem i na svou rodinu, rozstrkanou víceméně mimo můj dosah a do značné míry také mimo dosah veškerého dění, pnutí a rozhodování v metropoli.

A tak nám začal nový rok. Nenechal mě hned od začátku sedět na pozadí, ale zapojil mě do práce, která je sice fyzicky poměrně náročná a kterou jsem nikdy předtím nedělala, ale která mi zřejmě zdá se nebude jinak dělat větší problémy. Navíc má pro poměrně dost lidí mnohem větší smysl než jen přesunování informací z mailu na web apod. Což ovšem ve zbytku času budu dělat i nadále. 

No a pak tu máme Éru žen. Tu letos čekají poměrně velké věci. Už se čeká jen na oficiální spuštění jednoho našeho projektu, který má značnou důležitost i dosah. Naplánované či ve fázi plánování jsou zhruba tři výjezdní akce s besedami, první z nich jsou Pardubice 19. ledna. Konečně se také sešly tři zakládající členky spolku, aby si nad tou naší společnou budoucností trochu polámaly hlavy. Setkání to bylo nesmírně přínosné a pozitivní, nejen kvůli zkonzumovaným chlebíčkům a vypitému vínu, ale i vzhledem k tomu, že jsme se už začaly domlouvat i na prvním sjezdu členek Éry žen. Jak výjezdy, tak zmíněný projekt i sjezd bude potřeba samozřejmě postupně informačně zmanažovat, takže si taky máknu. Navíc jsme s Klárou i letos obě členkami ženského spolku Business & Professional Women, která koncem března pořádá tak jako každý rok obří akci pro ženy ke Dni platové rovnosti žen a mužů (Equal Pay Day). Klára tam opět půjde jako mentorka, čili bude zájemkyně seznamovat s nějakým tématem a svým pohledem na něj, no a já tam pochopitelně chybět také nebudu. Éru žen samozřejmě bereme s sebou, minimálně v podobě materiálů vkládaných do dárkových tašek návštěvnicím, dokonce Klára zmínila i možnost nějakého celoročního tematického mentoringového pásma, které bychom mohly spolu s BPW dělat. Vůbec letos Éra žen bude hodně v pohybu, dle toho, co Klára zamýšlí dělat, na což se ovšem těším. Bála jsem se toho v souvislosti s tím, jaká je moje aktuální osobní situace, ale Klára mi navrhla způsoby, jak to celé skloubit tak, abych to zvládla. 

A tak nám tedy utíkají první dny nového roku. Bohužel ovšem kromě těchto pozitivních věcí evidentně nezačíná příliš dobře. On je totiž rokem volebním. A protože na některé politické strany je značně napojen etnobyznys a neziskový sektor tohoto typu, dalo se i očekávat, že také zahálet tito lidé nebudou. Ano, narážím na onu kauzu "černocha v letáku Lidlu". Upřímně řečeno, nevidím důvod, proč by mi ten afroněmecký fešák měl vadit (kromě těch směšných kalhotek, do kterých se nechal navléct, ale to je holt jeho práce). Samozřejmě to není první černoch, kterého jsem kdy v letáku či v reálu viděla, konec konců jsem na kolejích strávila rok s děvčetem z Konga. Koukat na něj tedy vydržím, byť ho samozřejmě neberu jako referenční objekt pro nákup zboží, ježto lidé z mého okruhu mají zkrátka barvu pleti i somatický typ jiné, takže prostě nevím, jak by oblečení, které on má v letáku na sobě, vypadalo na nich. Což bylo to, co zmiňovali zákazníci, kterým samozřejmě nejde o nějakého černého fešáka, ale o to, aby výhodně nakoupili, pokud možno ne zajíce v pytli. 

Reakce z Lidlu ovšem přišla naprosto strašidelná, prakticky nikdo ji nečekal. Očekávatelné by bylo, kdyby se alespoň nějak snažili se zákazníky komunikovat, případně jim dali najevo, že si všichni jsme navzájem rovni, resp. že si váží toho, že jim tam zákazníci nosí peníze, tedy že se pokusí situaci, kterou zákazníci kritizovali, nějak řešit. Nic z toho se ovšem nestalo (napadá mě, že to je vlastně dobré, neboť to do budoucna vylučuje japonsko-německou spolupráci na stejné úrovni, jaká byla za druhé světové války - Japonsko svými lidmi nepohrdá tak, jako se pro tuto cestu rozhodlo Německo). Místo toho zákazníci dostali porci neziskovkářského etnobyznysáckého newspeaku, naprosto mimo téma, o kterém hovořili, a z celé záležitosti se začal dělat "strašný rasistický problém". Zatímco reakce nebyla podepsaná, do médií už zprávy za Lidl posílala jejich tisková mluvčí, pak novináři strčili pod nos mikrofony i samotnému modelovi (jako by ten nebyl pouhým objektem, asi jako ve stejném obchodě prodávané nádobí), no a navíc nastoupily do akce právě jednotlivé neziskovky z etnobyznysu, včetně jejich patrona, současného ministra bez portfeje Chvojky, který si prý chce v onom řetězci koupit oblečení, což nás má asi nějak zajímat nebo z toho máme něco vyvozovat o svém chování a myšlení a "polepšit se". 

Čímžto pádem se z toho pro mne stala nikoli aktivita samotného Lidlu, ale právě zřejmě dlouho plánovaná součást kampaně druhých, výše zmíněných subjektů. Poznat to lze ostatně velmi snadno, jednak z toho, že se Lidl takto ke svým zákazníkům nikdy takto nechoval (ve smyslu jejich "výchovy ke správnému evropskému politickému smýšlení, což naopak dělají jak neziskovky, tak zadlužená a volby se prohrát chystající ČSSD), tak neměl statusy plné faktických chyb (opět deviza etnobyznysu a nikým nekontrolovaných politiků). O jaké faktické chyby jde? Třeba o "jednotnost letáků v různých zemí Evropy" (letáky jednotné nejsou, Olmín ani Medovník opravdu v maďarském nebo britském letáku inzerovány nejsou, tudíž by nemuseli být jednotní ani zobrazovaní modelové), nebo o to, že "žijeme v Evropě 21. století" (vtipná chyba, muslimové či židé v tom případě asi nežijí v Evropě vůbec) a že "mezi námi žijí lidé různých ras" (jistě, na Václaváku už to vypadá jako v Rijádu nebo Káhiře, hlavně pokud jde o sektor prodeje drog a nabídek služeb prostitutek, ovšem to zákazníka, který takto nevypadá, prostě nemusí zajímat, tudíž je to zcela mimo téma diskuse, která se skutečně měla držet demografického složení obyvatel naší země tak, jak o tom mluvili zákazníci, protože opravdu není potřeba se při nákupu řídit tím, co nakupují bílí či dokonce nebílí lidé v Norsku nebo Francii). 

Čili toto pro nás budiž signálem do budoucna, co bude potřeba hlídat. To pozadí, které se za něco schovává. Zřejmě bude více takových akcí, které se navenek nějak tváří a ve skutečnosti jde o něco jiného. Bude třeba si hlídat prvotní emoce a spíše se zaměřit na to, kdo konkrétně by na vyvolávání nějakých takových vln spontánních reakcí, kterými se snadno dá odvést pozornost od toho, co nemá být viděno, mohl mít zájem. Etnobyznys si pochopitelně opět neuvědomil, jak vytvářením sociálního napětí ohrožuje ty, které tak ústně brání. Což zas třeba štve mě, protože několik mých známých a přátel zkrátka nevypadá úplně standardně. Ti budou první na ráně, pokud to pošuci z etnobyznysu přepísknou. Bránit je budu muset já. Před etnobyznysem i před těmi, kteří už ten tlak z jeho strany nevydrželi a jdou po cílech, které jim etnobyznys takto stupidně a průhledně předhazuje. Včetně našinců, pro které ten černoch začal být problémem až v momentě, kdy zjistili, že etnobyznysu vadí, že při pohledu na něj (resp. jeho barvu pleti) neupadají do slastného transu, ale prostě jen chtějí ty tepláky... 

Což je taky věc, o kterou etnobyznysu jde: oslabit nás vnášením rozporů a donutit nás jít proti sobě navzájem. Nepřijatelné. Musíme to zvládnout stůj co stůj. Nepřítel je jinde než v černošském modelovi. Proto třeba já nemám s nákupy v Lidlu problém. Třeba i vzhledem k jinak solidní kvalitě výrobků za přijatelné ceny, v Lidlu se mi taky poměrně dobře daří vyhýbat se profláklým halal značkám, v neposlední řadě jsem solidární i s bývalými kolegy a personálem prodejen celkově (ne, opravdu nemají kontrolu nad tím, co který hlavoun žvaní na facebooku, a ano, jsme v Evropě 21. století a Lidl nezaměstnává černochy, ale spíše Slováky, Ukrajince a dokonce Rusy... což je ten kus Evropy, který v letácích akcentován nebude, čili jsme opět u toho, že šlo o iniciativu zvenčí, mimo samotný Lidl). Toho, že by kavárna začala Lidlu houfně "kompenzovat ztráty" (které se stejně nekonaly, aféra neměla velký dosah), se taky nebojím - kavárna vyhledává halal a z ruštiny mezi regály by asi dostala psotník... 

Takto tedy začal rok 2017.