Milá Kláro,
rok se s rokem
sešel, což může být příležitost si připomenout, jaké
zkušenosti jsi během těch uplynulých 12 měsíců získala a kam
tě to vše vlastně směřuje. Dovol mi tedy, abych se na to
podívala optikou někoho, kdo měl tu čest znovu a stále v tom
samém člunu veslovat s tebou. A byť to bude vyprávění založené
na ne vždy úplných informacích a značně subjektivní, věřím,
že se opět na tom základním shodneme.
Loňský rok byl pro
tebe na mnoha frontách myslím naprosto přelomový a akční.
Vlastně vůbec netuším, kde jsi na to vše brala energii. Jen na domácím poli, tedy na zcela soukromé rovině tvé rodiny a
nejbližších jsi musela vést tolik bitev... vlastně to je asi
čtyři nebo pět stále se táhnoucích a vzájemně propojených
náročných procesů, před kterými prostě nemůžeš uhnout a jsi
do nich vtažena, ať chceš nebo nechceš. Prolíná se tu rovina
emocionální a vztahová s tou materiální a doprovází tě to
všude od momentů, kdy ráno oblékneš papuče. Ani v nich nemusíš
sejít (či dnes už spíš vyjet) do své kanceláře a ponořit se
do pracovních záležitostí, abys na sobě tuhle zátěž, pod
kterou by se mnohý už hroutil, cítila. Naštěstí pro všechny
zúčastněné se tomu ze všech sil snažíš nepodléhat. Zřejmě
víš, že přirozený běh věcí nakonec může jednotlivé boje a
bitvy nastavit tak, aby se v určitých momentech zdály být alespoň
trochu snesitelné či řešitelné. Což se myslím i děje.
Další položkou v
rovnici tvého života byla i loni tvá práce. I tady jsi jako vždy
zabojovala jak lev, aby se všem, kteří se na tebe s důvěrou
obrátí, dostalo práva a spravedlnosti. Tvé kanceláři to bylo
jen ku prospěchu, tvé oponenty litovat snad ani netřeba, zvláště
ne v případě, že jim na rozdíl od tebe o to právo a
spravedlnost zas až tolik nejde, jak se mnohdy ukazuje i nám
laikům.
Nu a pak tu máme
tvé soukromé volnočasové aktivity. Představ si, že vážně
neznám nikoho dalšího, komu by za jediný rok vyšly hned tři
publikace, z toho dvě zcela zásadního významu a dlouho
připravované. Jen se mi zdá, že publikum pro ně ještě musí
dozrát... přičemž je potřeba zvážit i možnost, že se tak
vzhledem k dějinným událostem hned tak nestane. Tak, jako se tomu
dělo u mnoha jiných autorů, jejichž tvorba a myšlení předběhla
svou dobu. Nejsi jako autorka zrovna nenáročná, chceš po čtenáři
určité mentální úsilí, práci na sobě, opouštění vlastních
předsudků... a na to dnes ne každý tu sílu má.
Co se dělo dále?
Na začátku roku jsme sledovaly, jak někdejší silné antiislámské
uskupení, jehož neprozřetelný lídr (o jeho dalších vadách se
rozepisovat nebudu, to sem nepatří, ač obě víme, k čemu tyto
vady nakonec vedly a ještě povedou) udělal tu chybičku, že tě
ještě předtím vyloučil z jeho řad, míří do historie (což
jsi mimochodem také včas předpovídala). Nad věcí se nedalo
dlouho ronit slzy, byť jde o událost značně nešťastnou. Zasáhlo
nás to tedy obě (byť já jsem vlastně byla „vyignorována“,
nikoli řádně vyloučena – inu, chtějme spolkovou činnost po
někom, kdo si s právem a jinými formalitami tyká jen pro svůj
vlastní prospěch...). Po krátké době zdánlivé pasivity se však
ukázalo, že ty už máš v hlavě plán, jak pokračovat. Bylo ti
totiž jasné, že ty už do žádného uskupení, kde by ses musela
podřizovat někomu, kdo se nakonec na tvé myšlenky a tvou práci
vykašle a bude tě chtít místo ocenění tvé iniciativy a
realizace tvých myšlenek leda zničit, jít prostě nemůžeš. A
zároveň není v tvé povaze věci vzdávat, zvlášť když určité
myšlenky by realizovány prostě být měly. I rozhodla jsi se
založit ženský spolek. Zpočátku mě to příliš nevzrušovalo,
říkala jsem si, že to jako vše u nás bude na dlouhé lokte... až
do momentu, kdy jsi mi asi za měsíc nebo dva oznámila (připomínám,
že to bylo v autě při cestě za našimi pracovními záležitostmi,
abych se jó nemohla bránit), že je spolek hotov - „a hádej, kdo
je v něm místopředsedkyní?“. No a od té doby má
místopředsedkyně pěnu u huby, jak stále někde něco vázne,
případně jásá nad iniciativními, aktivními a nadšenými
členkami či skvělým publikem našich společných akcí. Dobrý
dárek ke všem dalším narozeninám nás obou.
Co dalšího ještě
pod tvým vedením loni proběhlo? No, je to to, čemu „orientalista“
Ostřanský říká „eskapády Samkové“ a co nejspíš chudák u našich islámských „spojenců“ asi pracně hasí... I když
nemyslím, že by si z nějakého Ostřanského zrovna v Turecku,
kteréžto zemi jsi proklela velvyslance, příliš dělali. Tomu asi
věří jen on sám. Jistě že se mu to nelíbí – seber mu islám
a zjistí, že je nadbytečný a neuživí se. A to asi nebude jediný
problém, který by on a jemu podobní v tu dobu už měl. Ale dost o
něm. Velvyslančí kauza (a tím myslím i účast velvyslanců
muslimských zemí na semináři o islámu ve sněmovně) pomohla
odhalit zajímavé věci. Třeba to, že se Ústředí muslimských
obcí je ochotno svléknout do nedbalek v naději, že to, čím
budou mávat, bude veřejnost interpretovat jako negližé té hrozné
Samkové místo jejich vlastních trenýrek. Nu, nestalo se tedy to,
v co doufali. Naopak se ke svlékání přidala i advokátní komora,
tam to připomínalo loupání cibule. Uvidíme, jak se tahle věc
bude vyvíjet dál. Každopádně ti děkuju za možnost zpracovávat
ty tuny pozitivních ohlasů na tyhle akce z celého světa.
Nu a pak tu byl
podzim. Rozloučila jsi se se svým žlučníkem, pokřtila svou
knížku o islámu a protože se blížily senátní volby, vyrazila
jsi podporovat vybrané kandidáty přímou účastí na jejich
besedách. Bylo to náročné, bohužel lidem zřejmě stále ještě
nedochází, jaký význam taková osobní setkání dnes mohou mít,
jaké informace se tam mohou dozvědět i od těch, o kterých třebas
pochybují... Nepřísluší nám ovšem tohle řešit za ně. Pro
nás obě to byly zajímavé cesty a přínosná setkání, stejně
jako třeba natáčení živého videa, které zaznamenávalo stejnou
diskusi. Je potřeba to brát jako zdroj zkušeností, poznatků a
inspirace, ne jako něco konečného.
A co tedy dále? V
tvém medailonku na letošní konferenci Ženy sobě (která je už
za pár dní) píšeš, že „jsi se rozhodla, že to nejlepší tě
teprve čeká“. To aby tvým oponentům, kteří ve skutečnosti
ještě s žádnou oponenturou bohužel ani nezačali, běžel mráz
po zádech už teď... Netřeba ovšem dodávat, že se mnou při
realizaci „toho nejlepšího“ můžeš jako vždy počítat. I
když, možná to ani nemusím psát – stačí, aby ses TY rozhodla
a zas mi to někde jen tak bokem oznámila, abych taky nemohla moc
ječet... Každopádně se nechám překvapit. Zatím to totiž
vypadá tak, že tyhle dárky, které naděluješ sama sobě, dost
kupředu posouvají i mě. A pravděpodobně nejsem jediná, kdo s
tebou tuhle zkušenost má.
Co ti tedy do budoucna popřát? Vím, že ač se dovedeš radovat z materiálních věcí typu kvalitních knih, pěkně ušitého oblečení atd., zároveň na nich nelpíš tak, aby tě to nějak omezovalo. Tyhle věci a materiální požitky vidíš myslím spíš jako prostředky pro dosahování nehmotných cílů, získávání nových poznatků, rozvoj sebe sama i vztahů s druhými. Tedy spíš jako investice do budoucna. A proto ti snad za sebe mohu popřát: více síly, aby k tobě takové věci měly možnost přicházet a aby tys měla stále dostatek možností, jak s nimi účelně naložit. Přičemž jedním z těch účelů může být i to, aby tyhle věci a zážitky dokázaly obohatit především tebe a ty z nich zase dál dokázala čerpat. Pro sebe i pro nás ostatní, které jsi velkoryse zahrnula mezi své nejbližší.