18. 5. 2017

O jednom výročí a jedněch narozeninách

Velký den nadešel. Dnes je to právě rok od vystoupení Kláry Samkové v poslanecké sněmovně na konferenci „Máme se bát islámu?“, ve které přirovnala islám k nacismu, předpověděla mu totální zkázu a způsobila tak hromadný úprk všech nezvaných muslimských Jejich velvyslaneckých excelencí ze sálu a následně i křepčícího tureckého velvyslance Ahmeta, který se v souladu s islámskými tradicemi od té doby snaží domoci se veřejného stětí dotyčné Samkové, v čemž mu Česká advokátní komora zdatně sekunduje a brousí si na Samkovou (a o Samkovou) kudly a meče, kde se dá, právo neprávo. 

Doufám, že máte načteno z loňska, jak to celé probíhalo, případně jste obeznámeni i s obsahem celého Klářina projevu. K dispozici stále ještě jsou i videa zaznamenávající průběh celé konference včetně Klářina vystoupení. 

Mno. Asi by se slušelo napsat, co se poté strhlo a co následovalo. Turka Ahmeta Bigaliho jsem už zmínila, připomenout si můžeme i to, že jeho nenávistný řev vzbudil v českých občanech potřebu jít mu ten projev Kláry Samkové ještě jednou veřejně přečíst před jeho ambasádu. Tam ho dokonce jmenovaná Samková ještě navíc proklela, aby tak přešli na společný komunikační kód a nemísilo se tak české právo s právem šaria, což by vedlo ke zmatkům. Byl tu i pokus několika občanů poslat mu v rámci stejného komunikačního kódu starou botu, což je v islámu jak známo aktem nejvyšší urážky a ponížení toho, po kom je obuv vržena. 

Další efekt byl ohromující. Čím víc Turek a opozice výstupu Kláry Samkové ječeli, tím více pozornosti se jejímu vystoupení ve sněmovně dostávalo v médiích... a tak se stalo, že zpráva oblétla svět, dokonce bych řekla, že hned několikrát. Jak to vím? Inu, pachatelka toho zlotřilého činu mi přeposílala část z toho neuvěřitelného množství POZITIVNÍCH ohlasů, kterých se jí z různých míst dostalo. Lidé jí děkovali, „řekla pravdu“ se ve frekvenci komentářů v diskusích řadilo na čestné druhé místo za „KONEČNĚ to někdo řekl“ (občas někdo dodal „KONEČNĚ to v ČESKÉ TELEVIZI zaznělo“ - ČT totiž po konferenci přinesla krátký rozhovor s Klárou), lidé z různých zemí posílali své reakce v různých jazycích, občas nějaký exmuslim nebo dokonce člověk, který musí pod tímhle vyznáním žít a ví z osobní zkušenosti, jaké to je, popsal své zážitky... Napomáhali jsme tomu s Klárou, seč se dalo. Klára svůj projev nechala přeložit do několika jazyků a překlady dávala na web, myslím, že Gatestone Institut má dokonce v angličtině otitulkovaný záznam té konference, snažili jsme se alespoň na část těch reakcí odpovědět, případně s vybranými pisateli zůstat dál v kontaktu a informovat je o dalším dění kolem Kláry Samkové (na což mají jinak celebrity a osobnosti veřejného života celé PR týmy, zatímco my na to byly s Klárou samy...).

Samostatnou kapitolou byly kejkle s Českou advokátní komorou a jejími pokusy Kláru kárně stíhat za vyjádření jejího názoru a tím ji jen tak mimochodem fyzicky zlikvidovat a především odstranit z veřejného prostoru, exemplárně potrestat a znemožnit další případné politické působení. Myslím, že ČAK se od té doby nemusí ani snažit veřejnosti zkoušet vysvětlovat, že jim jde o dodržování nějakého právního řádu (resp. jiného práva než práva šaria), když z jejich aktivit vůči Kláře tyhle pohnutky čouhají jak sláma z bot a veřejnost to vnímá jako selhání ČAK. Kdyby aspoň někdo s právnickým vzděláním tureckého velvyslance upozornil, že vměšování se do vnitřních záležitostí státu opravdu podle českého ani mezinárodního práva v pořádku není... Ale to se na to celá slavná právnická obec vykašlala. Efekt je stejný, jako by se benzínky náhle rozhodly čepovat místo benzinu vodu a nikomu o tom nic neřekly. Nebo kdyby zubaři náhle přestali spravovat zuby a místo toho by začali řešit globální oteplování. Jak lze za těchto okolností vůbec požadovat od někoho takového, kdo se na tom podílel, jakékoli právní služby, nechávat se rozvést, bojovat o svěření dětí do péče atd. mi není jasné, resp. se mi z toho ježí chlupy. Justice, která neslouží lidem je fakt představa, bez které bych se dost dobře obešla. Ale pokud už tu něco takového je, je asi potřeba z toho servat omítku i tapety a obnažit to v plné kráse.

S čímž souvisí i příběh člověka, o kterém chci v dnešním příspěvku psát (jako už několikrát) a který má shodou náhod dneska narozeniny. Ano, jak mnozí už tuší, jde o Vítka Hassana, t.č. fotoreportéra Parlamentních listů a nezávislého fotografa a novináře. I jemu se během jeho životního zápolení povedlo několikrát ukázat, kde a v čem to soukolí našeho právního systému drhne. U něj byl ovšem dopad reakce právě toho systému na to, že chtěl celou věc řešit a hlavně medializovat, ještě zhoubnější než u Kláry. Stálo ho to 11 měsíců nezákonného pobytu ve vězení a zpochybnění jeho věrohodnosti... což je v podstatě pro novináře věc stejně likvidační jako pro advokáta vyloučení z advokátní komory. Pokud vím, Vítek s tím bojuje pořád, neustále od něj slyším nebo čtu slova jako „maximální objektivita, nestrannost, kritický pohled na obě strany, nezávislost“. Jenže se mi zdá, že tohle je de facto esencí jeho života. Že se prostě pořád musel před někým obhajovat, že tu je a proč tu je a co dělá a jak dělá a proč dělá... Málokdo ho byl kdy schopný brát jen tak, že prostě JE. Abych zas byla objektivní a spravedlivá já, neříkám, že mnohdy k těm pochybnostem a obviňování nezavdal příčinu sám. Nicméně je k tomu potřeba dodat myslím aspoň dvě věci: zaprvé tu, že Vítek sám o sobě prostě není a priori zlý, ani mstivý, nedokáže po někom jen tak jít. To už musí fakt být, aby se na někoho vůbec zaměřil. Myslím, že ho to svým způsobem ani nebaví. Tím se mu daří držet určitý standard a vyváženost v jeho zpravodajství. A když si to uvědomíte, jak on takhle funguje, „odmění“ se vám on tím, že o vás nebude psát nějaké extra velké kraviny (natož cíleně, jako to dělají mainstreamová média s politickým pozadím) a nadto vám ještě o své újmě přinese až pod nos fotoreportáže z míst, kam byste se sami nedostali a kam se nehodlá vypravit ani žádný novinář z mainstreamu, aby pro vás udělal totéž. Čili v dnešní době hodně exkluzivní zboží. 

Vraťme se ovšem ještě zpátky. V době, kdy Klára Samková na islám ve sněmovně dštila síru, byl Vítek ještě ve vězení. Blbé místo, kde slavit narozeniny, a myslím, že jsme to s kolegou, kterého jsem před návštěvou sněmovny vycpávala slaninou v McDonalds, taky aspoň letmo zmínili v našem hovoru. Nikdo z nás dvou samozřejmě netušil, že za pár měsíců bude vše jinak a že Vítek, po kterém se nám skutečně i stýskalo, bude z vězení zase venku. O tom, že by se povedlo navázat nějaký kontakt mezi ním a právě mnou jsem už vůbec neuvažovala, i když... Považuju stále za své selhání, že se mi nepovedlo odeslat mu dopis, ještě když v tom vězení byl. Pořád jsem to odkládala, pak po téhle sněmovní show přišel nápor práce, kterou jsem už zmínila, bylo mi jasné, že bych se o tom musela v dopise nějak zmínit a nevěděla jsem, jestli by to bylo dobré nebo ne... tím spíš, že by ten dopis šel přes vězeňskou centrálu, což není ideální stav ani v situaci, když píšete o počasí a letošní úrodě mrkve... A takhle to šlo až do doby, než kolega náhle a bez varování napsal na facebooku „sedni si, Vítek je venku!“ a než jsem si to pak ověřila na Prague Pride, kde jmenovaný Hassan taky bez varování najednou přistál s foťákem asi pět metrů ode mne, bezstarostně cvaknul pár záběrů a vesele odcválal, jako by žádných 11 měsíců ve vězení neprožil. Což mě v tu chvíli dojalo tak, že už jsem pak byla sama na Pride coby fotografka prakticky nepoužitelná. Ale o tom už jsem taky myslím párkrát psala, stejně jako o tom, co následovalo dál, včetně oné historické události – první besedy Éry žen (resp. Kláry Samkové) v Pardubicích, kterou nám Vítek z vlastní iniciativy nafotil. Bohužel se nám od té doby příliš nedaří se zas někde potkat, kromě náhodných účastí na demonstracích, které Vítek zdatně dokumentuje a já obvykle neméně zdatně narušuju. Což Vítek dokumentuje taky.

A tak tu dnes mám dva lidi, jejichž životní osudy jsou si v mnohém podobné, dokonce se občas proplétají, někdy i skrze mou vlastní osobu. Klára sice dnes narozeniny nemá, ale i tak je asi dobré jí do dalších akcí, podobných té, kterou si dnes připomínáme, popřát hodně odvahy a sil. 

No a Vítkovi? Co se dá popřát člověku, na němž je sakra znát, jak si užívá každou minutu, kdy není ve vězení? Myslím, že je rád i za ty lidi, které mu ten jeho distanc od sluníčkářské scény přinesl a kteří ho nakonec i svým způsobem začali akceptovat tak, jako to dřív nedělali. Což znamená, že pak mají i společné zážitky, které by zase Vítek dřív neměl... možná je to víc i o té obyčejné lidské důvěře a ochotě pro druhého něco nezištně udělat, což možná na té sluníčkářské straně nebylo. Každopádně bych Vítkovi přála, aby mu právě tohle vydrželo. Stejně jako to jeho extrémní nadšení pro to, co dělá. Pořád to mne samotnou hodně inspiruje. A možná zároveň i upozorňuje na to, co si mám sama pohlídat nebo čeho si všímat, kdykoli něco tvořím. Všímat si detailů, kterých si jiní nemusí všimnout, nebo si třeba nebýt tak jistá vším, co napíšu, nebát se provést změny, věnovat určitým věcem čas a úsilí (narážím teď na to, že tenhle pouliční suverén je schopný pak sednout a nad textem nepříliš dlouhého článku nebo fotkami trávit celou noc).

"Copak já, ale někdo jiný je tu ve svém živlu," informoval kolega z prvomájové manifestace komunistů v Brně...


Jo, myslím, že Vítek teď zažívá konečně nějaké lepší období, ze kterého může mít i někdo další užitek – jen tak dál!
 
;