Narozeniny 2017 aneb Jsem ráda, že jste tady

Už je to tu zase... opět bych asi měla nějak zrekapitulovat uplynulý rok,vzhledem k tomu, že dneškem míjím další životní milník. Inu, ani islámoklastky nemládnou. Teď už to je jen o sbírání zkušeností a práci především sama na sobě. 

Ale nechci předbíhat, rozvahu nad tím, co mě ještě čeká, si nechám na později. Tak tedy zhodnocení období červenec 2016 – červenec 2017: 

Mírně se mi zvedla životní úroveň. Opravdu jen mírně, nicméně už to není jen o tom přežívání a o tom, že když chci zajistit jednu životní potřebu, musím se neúnosně omezit v jiné. Navíc mám kolem sebe lidi, kteří mě nenechají v potížích a když už mi nemohou pomoci jinak, věnují mi péči až mateřskou. Čehož se pochopitelně snažím nezneužívat a vrátit jim to jinak. Poděkovat zde musím zejména své báječné šéfové Kláře Samkové, ale nejde jen o ni, chytají se toho i jiní. Samozřejmě hledám dál i příležitosti k dalšímu uplatnění mimo Klářinu oblast působení, ale jak jsem záhy seznala, není to vůbec jednoduché ani v rámci jejích kontaktů a jejího osobního doporučení. Slibem nezarmoutíš, jak se říká... ale taky si za něj moc nekoupíš a stojí tě čas a energii. 

K mé oblasti působení: Klára mi prokázala tu čest a laskavost, že mi přidělila i část pracovních úkolů, které se více vážou k její advokátní kanceláři. Nebudu to podrobněji rozebírat, snad jen mohu říci, že nejde o věci související přímo s právem či advokacií, spíše ty, které mohou usnadnit běžný chod kanceláře, když ostatní asistentky (a asistent, věc to v dámské kanceláři nevídaná!) nestíhají, protože se potřebují věnovat právě těm odbornějším činnostem. Rozhodnutí, že se tohoto budu účastnit, padlo na silvestrovské oslavě, nikoli pod vlivem čehokoli návykového byť jedné z kooperujících stran. Naskočila jsem do kanceláře hned v lednu, notně rozrušená, jak to budu zvládat. Do té doby jsem fungovala prakticky pouze v online módu, z osazenstva kanceláře znala maximálně sekretářku a účetní. Nu, najednou jsem se obracela na děvčata o cca 10 let mladší než já, aby mne zaškolily, a u ostatního personálu včetně advokátek občas dodnes nevím, komu říkat „ahoj“ a komu „dobrý den“. Míhám se totiž kanceláří velmi nepravidelně, po úvodním tříměsíčním náporu se totiž věci zklidnily a já se opět přesunula spíše do online režimu, což se ovšem projevilo zase v lepším fungování našeho spolku Éra žen. Nicméně dnes už se v Klářině kanceláři cítím vcelku pohodlně, dokonce zvládám přežívat i různé technické úpravy a opravy, které v těchto prostorách občas probíhají, přesouvat se s rozdělanou prací z místa na místo, migrovat mezi suterénem 1 a 2... A jak si pokaždé ráno, když vyrážím na hodinovou pouť směr kancelář uvědomuju, mám neuvěřitelné štěstí – mé působení v kanceláři neobnáší prakticky žádný stres, což je hodnota k nezaplacení. Mohu se tam vždy někde zašít a dělat si svoje, žádná nervozita z toho, kdo mi zase zavolá, komu budu muset volat já, kolik akutních úkolů se mi ten den nakupí a co vše třeba ten den pokazím... Při téhle práci se nemusím bát svého selhání. Byť začátky byly náročnější, jak jsem už řekla, hlavně po fyzické stránce, kdy se po mně chtělo buď dlouhé stání, nebo trocha toho pohybu. Ale nakonec se to přežilo.

Tolik tedy k mému působení tam, kde to veřejnost nemá možnost tolik vidět. No a pak se během toho uplynulého roku více rozjely možnosti, kde naopak být viděna můžu, ba dokonce mám. Totiž především náš ženský spolek Éra žen. Vyvíjí se to, podle mne hodně dobře a zajímavě. Ještě loni jsme se pokoušely oslovit a sehnat nám podobné ženy, ujasňovaly si, kdo se o co zajímá a co by mohl dělat, navzájem se lehce propojovaly přes internet, hlavně sociální sítě... pochopitelně mezitím jsme já s Klárou připravovaly zázemí v podobě vlastního webu, mailových schránek, vizitek... No a pak v březnu přišel první členský sjezd, kdy už jsme se s dvacítkou nejaktivnějších mohly poznat osobně, zároveň se usnést alespoň na tom základním, co máme společné a co je potřeba dělat, první členky se již aktivně zhostily svých úkolů, kterých s časem přibývalo... Nyní nás čeká druhý sjezd, jehož program i veškeré organizační věci musíme ještě připravit. Rozjely jsme projekt s rozpočtem cca 500 000 Kč (přiznávám, že na rozsahu toho projektu, resp. rozpočtu, mám nemalý podíl, nicméně nikdo to nevnímá jako něco zásadního nebo nedosažitelného). Běží zatím docela dobře, na to, že vše probíhá s minimem lidí a svépomocí, pod mediální a propagační blokádou, stejně jako máme omezené možnosti fundraisingu. Pochopitelně že jde o projekt dlouhodobý, nemáme stanoven termín ukončení. Je skvělé, že během něj už získávám já i ostatní zapojené osoby zkušenosti a informace, které se jistě dají později zúročit i jinde. Což je perfektní vedlejší efekt kromě naplnění cíle toho projektu samotného. Komunikace se zapojenými institucemi, prezentace projektu veřejnosti... proč ne. 

Nu a pak jsme s Klárou vylezly z ulity a začaly objíždět města moravská a česká s besedami o islámu a právu. O první z těchto akcí jsem tu už psala, příjemnou společnost nám tam v Pardubicích dělal fotograf Vít Hassan a se spolupořadateli z Pardubického salónu jsme dodnes v kontaktu a máme radost, že se jim daří podobné akce pořádat i s jinými hosty. Nicméně tato akce byla z dnešního pohledu spíše nástřelem, kudy se vydat. Od té doby (rovněž leden 2017) se ovšem věci podstatně změnily, zejména pokud jde o výše popsané dění ve spolku, které je třeba na těchto akcích veřejnosti prezentovat, stejně jako spolek samotný. V červnu jsme tedy s Klárou absolvovaly kolečko čtyř takovýchto besed, kde jsem již měla prostor k vlastnímu vystoupení i já sama. I to je pro mne tedy nové, snažím se brát to hodně zodpovědně, aniž by mě to ustresovalo k smrti. Kupodivu účastníci těchto akcí mé improvizované žvatlání na téma „kdo jsme, co děláme, co chceme, jak nás lze podpořit“ zatím přežili bez úhony. Od září jedeme nanovo, s krátkou pauzou na přelomu října a listopadu až do začátku prosince. Přes neklid, který to v duších odpůrců Kláry Samkové může vyvolat. Už jsme v tomto ohledu zažili také mnohé, včetně zrušené autogramiády v prostorách jednoho notně vyděšeného a vydíraného knihkupectví, které nebylo schopno dostát svým závazkům ani vůči nakladatelství, které vydalo Klářinu knihu, vůči Kláře samotné už ani nemluvě. Ne že by mělo příliš na výběr. Tím, že jsem byla sama přímou součástí toho, co kolem toho probíhalo, už zas vím o něco lépe, na co (a na koho!) se připravit. Pro nepřipravené a navíc vydíratelné to ovšem mohou být nezvládnutelné situace. Jen je trochu škoda, že nejde o ideologický spor, ale (s)prostou demonstraci moci. Čili totéž, co tady vadí úplně všem, pokud se jich to dotkne. Máme-li tu autory, kterým je bráněno v tom, aby si uspořádali setkání s veřejností, pak je jen otázkou času, kdy dojde na další autory jakýchkoli publikací, které aktuální poživatel moci shledá závadnými. Nic, co by už Marx nevymyslel. 

Tolik tedy k tomu, co se během toho roku událo a co nás v brzké budoucnosti čeká. Jsem ráda za všechny lidi, které mi to do života přineslo. A za to, co jsem s nimi mohla prožít. Samozřejmě pádů a karambolů bylo dost, stejně jako loučení více či méně vítaných. A pochopitelně tu zůstávají věci stále nevyřešené, probíhající, nabízející různé možnosti a úhly pohledu. Nicméně i tak jdu dál. Práce je dost, už není nutné jen sedět zavřená mezi čtyřmi stěnami a bát se, co přijde zítra. A to je myslím ten nejdůležitější posun, kterého za ten uplynulý rok bylo dosaženo.