Bylo nebylo, včera,
tedy 12. srpna 2017, jsem se opět zúčastnila pochodu hrdosti LGBT
komunity Prague Pride. Tentokrát už potřetí. Poprvé mě tam
vyhnala jakási nutnost „suplovat“ kamaráda, který tam obvykle
fotí a z jistých dlouhodobých příčin zrovna nemohl. Vzala jsem
to tenkrát za něj, statovala na obrubníku na Václaváku a
koukala, co je kde k vidění, sem tam pořídila snímek. Loni jsem
pak dostala informaci, že dotyčnému už možná jeho životní
peripetie dovolí se opět zúčastnit podobným způsobem – i šla
jsem si to ověřit, a on nezklamal. Z čehož jsem měla takovou
radost, když jsem ho viděla přistát na pět metrů ode mne a
fotit, že jsem se pak s průvodem táhla až na Letnou, v naději,
že ho potkám ještě jednou. Dlužno říci, že jsme tenkrát
spolu nebyli v takovém kontaktu jako dnes. No a včera jsem šla na
Pride už prostě především z mé vlastní osobní potřeby.
Přičemž to, zda se s kamarádem tentokrát někde potkáme, jsem
nechala na Nejvyšším, stejně jako délku své účasti. Nakonec
to dopadlo podobně jako v prvním případě – jen jsem stála na
kraji cesty a fotila. Brala jsem to i jako součást své fotopraxe –
moje práce po mně občas vyžaduje reportážní focení v ne
zrovna ideálních podmínkách, tak proč si to při téhle
příležitosti nevyzkoušet? S kamarádem jsme na sebe nakonec
nenarazili, byť jsem měla prakticky 100% jistotu, že on tam kdesi
je a dělá totéž co já.
Proč vůbec píšu
o tom, že se někdo, kdo odmítá islám, zúčastnil takovéto
akce? Inu, ta záplava neuvěřitelně vulgárních homofobních
komentů, která se mi valí na profil od mých známých, jejich
známých a známých těchto známých, mi nedá jinak. Je to ještě
mnohem nechutnější a brutálnější než loni a předloni,
přestože účast samotné LGBT komunity byla na pride mnohem nižší
než loni a předloni a ani pokud jde o vizuální prezentaci, nebylo
to tak divoké jako dříve. Ba co více, i politické neziskovky
zůstaly při prezentaci v útlumu. A tak prostě tihle lidi, kteří
na této akci ani nebyli, veřejně lžou a vybíjejí si svou uměle
vytvořenou a živenou nenávist na někom, kdo by neměl být jejich
cílem ani náhodou. Na těch obyčejných lidech. Zatím „jen“
ve virtuálnu, ovšem to se snadno může přenést na lidi z téhle
komunity v jejich okolí. Musí to být slast žít pod neustálou
hrozbou, že pokud se třeba na pride budu chtít setkat s podobnými
lidmi jako já nebo se nějak výrazněji obléknout, nalíčit, vzít
si kostým, spustí to neuvěřitelnou agresivitu těch takzvaně
„slušných“, co je prý můj make-up, barva vlasů nebo duhová
vlajka přehozená přes ramena ohrožuje v jejich jinak údajně
kvalitním rodinném životě, brání jim vychovávat děti, dokonce
jim snad snižuje libido nebo co...
Celé je to ovšem
postavené na hlavu. Resp. na špatných východiscích LGBT komunitu
kritizujících osob. Mají pořád vsugerováno, že LGBT lidé
chtějí jaksi něco více, než mají oni sami, nějaká zvláštní
práva nebo výhody, navíc koukám přibyla i premisa, že „respekt
si člověk musí zasloužit“. To je právě to strašné, a nejen
z mého pohledu. Lidé, kteří si myslí, že respekt jedince je
vázaný na nějaké „zásluhy“ pak zažívají neuvěřitelný
stres v situacích, kdy si myslí, že oni sami by v očích
veřejnosti ten respekt mohli zratit. Častokrát kvůli tomu upadají
do ještě horších až nakonec neřešitelných problémů, jen
proto, že se báli být konfrontováni s prvním momentem, kdy by
ten respekt mohli ztratit.
Přitom fakt je ten,
že respekt je každému jednotlivci od narození zaručen základními
právními dokumenty vztahujícími se k fungování našeho státu.
Bez respektu jeden k druhému bychom žádný stát neměli. A ten
respekt není vázaný na jiné chování jednotlivců než takové,
které je v souladu s právním řádem naší země. Jinými slovy:
každý, kdo je občanem naší země a neporušuje naše zákony,
požívá stejné míry respektu od všech ostatních, kteří
dodržují stejné zákony. Nesouvisí to s oblékáním, make-upem
nebo účesem, povoláním, koníčky, počtem sexuálních partnerů,
manželů, dětí, způsobem jejich výchovy... Jistě, můžete na
tyhle jednotlivosti mít různé názory a můžete je i v přiměřené
formě vyjádřit. Ale tím to taky končí. Jakkoli jsme lidé
různí, před zákonem jsme si rovni. Můžete sice demokratickým
způsobem pracovat např. na změně jednotlivých zákonů, nicméně
do ústavy, Listiny základních lidských práv a svobod atd. jen
tak svévolně hrabat nemůžete. Ono to jsou totiž mezinárodní
dokumenty, které nás řadí k jistému kulturně-civilizačnímu
okruhu, a tudíž naštěstí nejdou tak snadno změnit.
No a ten
kulturně-civilizační (a nábožensko-politický) okruh je, kýho
výra, NEISLÁMSKÝ. Na čemž by těm bojovníkům za dominanci
heterosexuality ve veřejném prostoru mělo teď záležet
především. Pokud jde o islám, je jich jak do mariáše a většina
z nich ještě navíc nevyvinula sebemenší užitečnou či
použitelnou aktivitu proti tomu, proti čemu všichni (včetně LGBT
lidí) stojíme. Jsou ovšem pozoruhodně aktivní, pokud jde o to
napsat „fuj“ na adresu bližního svého, který má tu smůlu,
že pod peřinou zrovna nedělá totéž, co oni sami. („FUJ“ je
ještě to nejmírnější, co jsem četla, běžné byly výhrůžky
násilím či smrtí, nestačila jsem to nahlašovat Facebooku ke
smazání – porušování zákonů totiž do veřejného prostoru
skutečně nepatří, na rozdíl od prezentace identity každého
jednotlivce, bez ohledu na to, komu se ta identita líbí nebo
nelíbí.) Nemálo LGBT ví, jak se k nim islám staví – ostatně
jeden transparent tohoto typu už jsem na Pride zahlédla, nedodal ho
tam nikdo z těch virtuálních křiklounů, ale pravděpodobně sami
LGBT lidé.
Jak jsem navíc
psala na facebooku – nebudu hledat (a nacházet!) styčné body s
islámem ani ve svém vztahu k LGBT, ani v ničem jiném. Já tady
islám prostě nechci, a tudíž tady nechci ani nikoho, kdo se k
LGBT chová principielně stejně jako právě ten islám. Já naopak
potřebuju každou ruku a nohu, která je ochotná se islámu
postavit. Co místo toho vidím? Lidi, kteří usilují o
sankcionování sebe sama pokutami, soudními řízeními, blokací
profilů na sociálních sítích... zkrátka něco, co je absolutně
nepoužitelné. Z vlastního rozhodnutí a hlavně z vlastní
pohodlnosti. Nepochybuju o tom, že je příjemné psát na facebooku
o „bičích na homosexuály“ a sledovat, jak přibývají palce
nahoru a srdíčka (!!!). Příjemné ovšem neznamená ani užitečné,
ani dobré. Zejména v odboji proti islámské totalitě (či
jakékoli jiné) ne. Mimochodem, už dlouho mám v plánu blog, ve
kterém bych zevrubně popsala, co takový odboj na plný úvazek
obnáší a že se tím pádem zřejmě nehodí pro každého.
Zpátky k těm LGBT
lidem. Jsem ráda, že si konečně uvědomili, že nemají žádat
toleranci, ale běžný respekt dle našich zákonů. Ono totiž naše
právo nehovoří o tom, že by kdokoli měl právo bližního svého
pouze „tolerovat“. Prostě to tam nenajdete, můžete se
přesvědčit sami, tolerance není právnický termín. Ono to vůbec
implikuje, že by snad LGBT lidé byli a priori nějak „špatní“
nebo něco dělali špatně a bylo „nutné“ je nějak „tolerovat“
(s douškou: „dokud...“ - dosaďte si sami, ale mně to bohužel
implikuje pouze likvidaci takto označených jedinců, která se
ovšem nezastaví jen u nich a nakonec sejme i samotné ty
označující, aniž by jim došlo, co se vlastně stalo).
Tedy „tolerance
homosexuality“ je v podstatě NELEGITMNÍ. A svým způsobem
neexistující, právě proto, že ji není o co právně opřít.
Jestliže někdo druhého pouze „toleruje“, pak mu upírá to
základní – respekt, který pro sebe přitom sám vyžaduje a
jehož ochrany se dovolává. Jak byste naložili vy s někým, kdo
by směrem k vám veřejně deklaroval, že vás pouze „toleruje“
z jakéhokoli důvodu?
Co vlastně lze v
naší společnosti „tolerovat“? To, že si po sobě váš muž
neuklízí špinavé ponožky. To, že váš šéf chce mít v deset
ráno na stole kafe a písemné hlášení od vás. To, že vlak
občas přijede o 5 minut později. Ovšem věci týkající se
identity jednotlivců i sociálních skupin pod pojem „tolerance“
vůbec nespadají.
Myslím, že to je
právě to zklamání z toho, že čím méně si tohle ti křiklouni
a bojovníci proti LGBT uvědomují, a čím více tam tyhle věci
rvou násilím, což samozřejmě nemá šanci fungovat, co situaci
jen zhoršuje a oslabuje nás všechny. Právě tohle zklamání
vytváří v těchhle lidech pocit, že je nějak ohrožuje, když si
nějaký Honza s Karlem a Markéta s Ivou obléknou barevné oblečky
a jednou za rok se projdou od koně ke kyvadlu, případně si
užívají sex tak, jak mají rády a rádi oni, a nebo prostě jen
chtějí vychovávat dítě. Přiznám se, neskáču příliš
nadšením, že by dítě mělo vyrůst v rodině, kde by rozdělení
rolí a maskulinně-feminních vzorů nemuselo být tak výrazné
jako v heterosexuálních rodinách. Ovšem než ústavní „výchova“
to je jednoznačně přínosnější. A určitě bych neargumentovala
tím, že v „heterosexuální rodině se to dítě bude mít lépe“.
To orientace rodičů nezaručí, jen se pořádně podívejte kolem
sebe, kolik těch šťastných a ideálních rodin bez rozvodů,
milenek, alkoholismu a drog, domácího násilí, neblahých vztahů
se širší rodinou a okolím atd. máte. Kolik dětí vyrůstá v
domácnosti jen s matkou či otcem, kolik jich pendluje mezi bydlišti
rozvedených rodičů, kolik je vdov a vdovců, kteří si nenašli
další partnery... Tohle jsou věci, na které aktivita LGBT lidí
či jejich pouhá existence nemá sebemenší vliv. Ty si musíme
vyřešit my sami, ne tu zodpovědnost přenášet na druhé či od
nich odvádět pozornost k LGBT lidem. Jistě, můžeme hovořit o
tom, že je třeba něco dělat s tím, aby nejdřív nebyly plné
dětské domovy, ze kterých pak děti putují do náhradních rodin.
Proč ne, ovšem ani to nic nezmění na obyčejné lidské potřebě
LGBT lidí (neříkám, že všech, stejně jako tuto potřebu nemají
ani všichni heterosexuálové) vychovávat děti (nepíšu zplodit,
protože tu taky nemají všichni heterosexuálové stejnou).
Myslím přitom, že
tahle potřeba je poměrně základní a značně určuje lidský
život – vzpomeňte si třeba na vazby muslimek na své děti,
kvůli kterým se nikdy neodhodlají opustit islám, nebo i na to, co
jsou ochotny podstoupit a dlouhodobě tolerovat heterosexuální
muži, ženy i páry, které touží po dítěti. Ono se od toho do
značné míry odvíjí práve ten falešný „veřejný respekt“
- od určitého věku je na ženu (méně i na muže) vyvíjen
společenský nátlak na to, aby dítě měla, s tím, že jinak o část respektu přijde („kariéristka“, „tak ošklivá, že ji
nikdo nechce“, „tak protivná, nesnesitelná“). Opět se tu k
takovým lidem provozuje něco, co není zcela legitimní. Nemáte
prostě právo sousedovi kecat do toho, jestli nebude mít žádné
dítě, jedno nebo dvanáct.
Není mi tedy
zřejmé, z jakého důvodu by měl zákon při saturování této
základní lidské potřeby přistupovat k LGBT lidem jinak než k heterosexuálům, lhostejno jakým způsobem to dítě přišlo na
svět. Já samozřejmě chápu, že jde o velmi složitou
problematiku, do které se navíc musí zahrnout i všechna práva a
zájem dítěte. Prosím, nic proti tomu. Ale ať se to tedy dělá
takto a na základě odborných posudků a výzkumů ze všech
odvětví s věcí souvisejících, než na základě virtuálního
lynče jedné skupiny druhou. Přímá konfrontace není funkční
ani přínosná pro nikoho. Skutečně je mi v tomto směru až
hanba, že se akce nazvaná „Den pro rodinu“ konala jako vymezení
se vůči lidem s odlišnou orientací. Nevidím v tom ani smysl, ani
jakýkoli přínos. A hlavně v tom nevidím vedení ke zodpovědnosti
každého jednotlivce za své počínání zvlášť. Místo toho
zase jenom stádnost a vytváření dojmu, že kdo to vidí jinak,
„nezaslouží si respekt“ atd. Já přitom svůj respekt
nespojuji s akcemi, kterých se účastním či neúčastním, ani se
svou orientací či identitou.
Já prostě JSEM.
Jsem taková, jaká jsem, naštěstí nedokonalá jako jsme my
všichni. Nemám žádnou povinnost řešit, kvůli čemu mě někdo
„nerespektuje“. To je totiž jeho soukromý problém, pokud se
tento disrespekt dostane do konfliktu se zákony naší země, bude k
němu legálními a legitimními prostředky donucen patřičnými
orgány. Dlužno říci, že si za tento respekt pravda moc nekoupím,
ale na druhou stranu – umožni mi běžné fungování ve
společnosti. Konec konců, není ten respekt náhodou místo
nárokovou věcí udělovanou „za veřejné zásluhy“ spíš také
základní lidskou potřebou? Jak dlouho vydržíte fungovat s těmi,
kteří by vás absolutně nerespektovali? Neměli jsme to tu už
náhodou někdy? Málo mrtvých při boji za to, aby se to už
nevrátilo?
Zkrátka je situace
nastavena tak, že při boji proti islámské totalitě musíme
zároveň hlídat to, aby se nám sem nedostala nebo nevrátila naše
totalita vlastní, díky které by se sem později právě třeba ten
islám o to snáze dostával. Nenastavila jsem to tak já, také mi
to není příjemné, stejně jako vám. Ale jak jsem řekla, to ani
nemá být. V komfortní zóně člověk obvykle žádného pokroku
nedosáhne, zato se tam spolehlivě dá degradovat a spadnout až na
samé dno a ještě stáhnout X lidí s sebou.
O to nikomu
nestojím.
Nestojím o to, aby
po mně někdo šel (mohl jít!) na základě toho, že jsem ženou –
ovšem ne podle jeho představ. Nestojím o to, aby mi někdo
zakazoval projevit své ženství jakýmkoliv způsobem. Nehodlám
nikomu kecat do toho, jak má sám sebe prezentovat jako muž nebo
žena s tou či onou orientací. Naopak si uvědomuju, že fungovat
bez neustálé deklarace vlastní identity ve společnosti není
možné. Deklarujete ji v rámci právních úkonů i svým bližním
navzájem naprosto běžně.
To je tak vše, co mi z toho letošního Pride vyšlo. Není to snadné čtení ani psaní. Ale pokládám ho za nezbytné.