13. 8. 2017

Prague Pride 2017

Bylo nebylo, včera, tedy 12. srpna 2017, jsem se opět zúčastnila pochodu hrdosti LGBT komunity Prague Pride. Tentokrát už potřetí. Poprvé mě tam vyhnala jakási nutnost „suplovat“ kamaráda, který tam obvykle fotí a z jistých dlouhodobých příčin zrovna nemohl. Vzala jsem to tenkrát za něj, statovala na obrubníku na Václaváku a koukala, co je kde k vidění, sem tam pořídila snímek. Loni jsem pak dostala informaci, že dotyčnému už možná jeho životní peripetie dovolí se opět zúčastnit podobným způsobem – i šla jsem si to ověřit, a on nezklamal. Z čehož jsem měla takovou radost, když jsem ho viděla přistát na pět metrů ode mne a fotit, že jsem se pak s průvodem táhla až na Letnou, v naději, že ho potkám ještě jednou. Dlužno říci, že jsme tenkrát spolu nebyli v takovém kontaktu jako dnes. No a včera jsem šla na Pride už prostě především z mé vlastní osobní potřeby. Přičemž to, zda se s kamarádem tentokrát někde potkáme, jsem nechala na Nejvyšším, stejně jako délku své účasti. Nakonec to dopadlo podobně jako v prvním případě – jen jsem stála na kraji cesty a fotila. Brala jsem to i jako součást své fotopraxe – moje práce po mně občas vyžaduje reportážní focení v ne zrovna ideálních podmínkách, tak proč si to při téhle příležitosti nevyzkoušet? S kamarádem jsme na sebe nakonec nenarazili, byť jsem měla prakticky 100% jistotu, že on tam kdesi je a dělá totéž co já.

Proč vůbec píšu o tom, že se někdo, kdo odmítá islám, zúčastnil takovéto akce? Inu, ta záplava neuvěřitelně vulgárních homofobních komentů, která se mi valí na profil od mých známých, jejich známých a známých těchto známých, mi nedá jinak. Je to ještě mnohem nechutnější a brutálnější než loni a předloni, přestože účast samotné LGBT komunity byla na pride mnohem nižší než loni a předloni a ani pokud jde o vizuální prezentaci, nebylo to tak divoké jako dříve. Ba co více, i politické neziskovky zůstaly při prezentaci v útlumu. A tak prostě tihle lidi, kteří na této akci ani nebyli, veřejně lžou a vybíjejí si svou uměle vytvořenou a živenou nenávist na někom, kdo by neměl být jejich cílem ani náhodou. Na těch obyčejných lidech. Zatím „jen“ ve virtuálnu, ovšem to se snadno může přenést na lidi z téhle komunity v jejich okolí. Musí to být slast žít pod neustálou hrozbou, že pokud se třeba na pride budu chtít setkat s podobnými lidmi jako já nebo se nějak výrazněji obléknout, nalíčit, vzít si kostým, spustí to neuvěřitelnou agresivitu těch takzvaně „slušných“, co je prý můj make-up, barva vlasů nebo duhová vlajka přehozená přes ramena ohrožuje v jejich jinak údajně kvalitním rodinném životě, brání jim vychovávat děti, dokonce jim snad snižuje libido nebo co...

Celé je to ovšem postavené na hlavu. Resp. na špatných východiscích LGBT komunitu kritizujících osob. Mají pořád vsugerováno, že LGBT lidé chtějí jaksi něco více, než mají oni sami, nějaká zvláštní práva nebo výhody, navíc koukám přibyla i premisa, že „respekt si člověk musí zasloužit“. To je právě to strašné, a nejen z mého pohledu. Lidé, kteří si myslí, že respekt jedince je vázaný na nějaké „zásluhy“ pak zažívají neuvěřitelný stres v situacích, kdy si myslí, že oni sami by v očích veřejnosti ten respekt mohli zratit. Častokrát kvůli tomu upadají do ještě horších až nakonec neřešitelných problémů, jen proto, že se báli být konfrontováni s prvním momentem, kdy by ten respekt mohli ztratit.

Přitom fakt je ten, že respekt je každému jednotlivci od narození zaručen základními právními dokumenty vztahujícími se k fungování našeho státu. Bez respektu jeden k druhému bychom žádný stát neměli. A ten respekt není vázaný na jiné chování jednotlivců než takové, které je v souladu s právním řádem naší země. Jinými slovy: každý, kdo je občanem naší země a neporušuje naše zákony, požívá stejné míry respektu od všech ostatních, kteří dodržují stejné zákony. Nesouvisí to s oblékáním, make-upem nebo účesem, povoláním, koníčky, počtem sexuálních partnerů, manželů, dětí, způsobem jejich výchovy... Jistě, můžete na tyhle jednotlivosti mít různé názory a můžete je i v přiměřené formě vyjádřit. Ale tím to taky končí. Jakkoli jsme lidé různí, před zákonem jsme si rovni. Můžete sice demokratickým způsobem pracovat např. na změně jednotlivých zákonů, nicméně do ústavy, Listiny základních lidských práv a svobod atd. jen tak svévolně hrabat nemůžete. Ono to jsou totiž mezinárodní dokumenty, které nás řadí k jistému kulturně-civilizačnímu okruhu, a tudíž naštěstí nejdou tak snadno změnit.

No a ten kulturně-civilizační (a nábožensko-politický) okruh je, kýho výra, NEISLÁMSKÝ. Na čemž by těm bojovníkům za dominanci heterosexuality ve veřejném prostoru mělo teď záležet především. Pokud jde o islám, je jich jak do mariáše a většina z nich ještě navíc nevyvinula sebemenší užitečnou či použitelnou aktivitu proti tomu, proti čemu všichni (včetně LGBT lidí) stojíme. Jsou ovšem pozoruhodně aktivní, pokud jde o to napsat „fuj“ na adresu bližního svého, který má tu smůlu, že pod peřinou zrovna nedělá totéž, co oni sami. („FUJ“ je ještě to nejmírnější, co jsem četla, běžné byly výhrůžky násilím či smrtí, nestačila jsem to nahlašovat Facebooku ke smazání – porušování zákonů totiž do veřejného prostoru skutečně nepatří, na rozdíl od prezentace identity každého jednotlivce, bez ohledu na to, komu se ta identita líbí nebo nelíbí.) Nemálo LGBT ví, jak se k nim islám staví – ostatně jeden transparent tohoto typu už jsem na Pride zahlédla, nedodal ho tam nikdo z těch virtuálních křiklounů, ale pravděpodobně sami LGBT lidé.

Jak jsem navíc psala na facebooku – nebudu hledat (a nacházet!) styčné body s islámem ani ve svém vztahu k LGBT, ani v ničem jiném. Já tady islám prostě nechci, a tudíž tady nechci ani nikoho, kdo se k LGBT chová principielně stejně jako právě ten islám. Já naopak potřebuju každou ruku a nohu, která je ochotná se islámu postavit. Co místo toho vidím? Lidi, kteří usilují o sankcionování sebe sama pokutami, soudními řízeními, blokací profilů na sociálních sítích... zkrátka něco, co je absolutně nepoužitelné. Z vlastního rozhodnutí a hlavně z vlastní pohodlnosti. Nepochybuju o tom, že je příjemné psát na facebooku o „bičích na homosexuály“ a sledovat, jak přibývají palce nahoru a srdíčka (!!!). Příjemné ovšem neznamená ani užitečné, ani dobré. Zejména v odboji proti islámské totalitě (či jakékoli jiné) ne. Mimochodem, už dlouho mám v plánu blog, ve kterém bych zevrubně popsala, co takový odboj na plný úvazek obnáší a že se tím pádem zřejmě nehodí pro každého.

Zpátky k těm LGBT lidem. Jsem ráda, že si konečně uvědomili, že nemají žádat toleranci, ale běžný respekt dle našich zákonů. Ono totiž naše právo nehovoří o tom, že by kdokoli měl právo bližního svého pouze „tolerovat“. Prostě to tam nenajdete, můžete se přesvědčit sami, tolerance není právnický termín. Ono to vůbec implikuje, že by snad LGBT lidé byli a priori nějak „špatní“ nebo něco dělali špatně a bylo „nutné“ je nějak „tolerovat“ (s douškou: „dokud...“ - dosaďte si sami, ale mně to bohužel implikuje pouze likvidaci takto označených jedinců, která se ovšem nezastaví jen u nich a nakonec sejme i samotné ty označující, aniž by jim došlo, co se vlastně stalo).

Tedy „tolerance homosexuality“ je v podstatě NELEGITMNÍ. A svým způsobem neexistující, právě proto, že ji není o co právně opřít. Jestliže někdo druhého pouze „toleruje“, pak mu upírá to základní – respekt, který pro sebe přitom sám vyžaduje a jehož ochrany se dovolává. Jak byste naložili vy s někým, kdo by směrem k vám veřejně deklaroval, že vás pouze „toleruje“ z jakéhokoli důvodu?

Co vlastně lze v naší společnosti „tolerovat“? To, že si po sobě váš muž neuklízí špinavé ponožky. To, že váš šéf chce mít v deset ráno na stole kafe a písemné hlášení od vás. To, že vlak občas přijede o 5 minut později. Ovšem věci týkající se identity jednotlivců i sociálních skupin pod pojem „tolerance“ vůbec nespadají.

Myslím, že to je právě to zklamání z toho, že čím méně si tohle ti křiklouni a bojovníci proti LGBT uvědomují, a čím více tam tyhle věci rvou násilím, což samozřejmě nemá šanci fungovat, co situaci jen zhoršuje a oslabuje nás všechny. Právě tohle zklamání vytváří v těchhle lidech pocit, že je nějak ohrožuje, když si nějaký Honza s Karlem a Markéta s Ivou obléknou barevné oblečky a jednou za rok se projdou od koně ke kyvadlu, případně si užívají sex tak, jak mají rády a rádi oni, a nebo prostě jen chtějí vychovávat dítě. Přiznám se, neskáču příliš nadšením, že by dítě mělo vyrůst v rodině, kde by rozdělení rolí a maskulinně-feminních vzorů nemuselo být tak výrazné jako v heterosexuálních rodinách. Ovšem než ústavní „výchova“ to je jednoznačně přínosnější. A určitě bych neargumentovala tím, že v „heterosexuální rodině se to dítě bude mít lépe“. To orientace rodičů nezaručí, jen se pořádně podívejte kolem sebe, kolik těch šťastných a ideálních rodin bez rozvodů, milenek, alkoholismu a drog, domácího násilí, neblahých vztahů se širší rodinou a okolím atd. máte. Kolik dětí vyrůstá v domácnosti jen s matkou či otcem, kolik jich pendluje mezi bydlišti rozvedených rodičů, kolik je vdov a vdovců, kteří si nenašli další partnery... Tohle jsou věci, na které aktivita LGBT lidí či jejich pouhá existence nemá sebemenší vliv. Ty si musíme vyřešit my sami, ne tu zodpovědnost přenášet na druhé či od nich odvádět pozornost k LGBT lidem. Jistě, můžeme hovořit o tom, že je třeba něco dělat s tím, aby nejdřív nebyly plné dětské domovy, ze kterých pak děti putují do náhradních rodin. Proč ne, ovšem ani to nic nezmění na obyčejné lidské potřebě LGBT lidí (neříkám, že všech, stejně jako tuto potřebu nemají ani všichni heterosexuálové) vychovávat děti (nepíšu zplodit, protože tu taky nemají všichni heterosexuálové stejnou).

Myslím přitom, že tahle potřeba je poměrně základní a značně určuje lidský život – vzpomeňte si třeba na vazby muslimek na své děti, kvůli kterým se nikdy neodhodlají opustit islám, nebo i na to, co jsou ochotny podstoupit a dlouhodobě tolerovat heterosexuální muži, ženy i páry, které touží po dítěti. Ono se od toho do značné míry odvíjí práve ten falešný „veřejný respekt“ - od určitého věku je na ženu (méně i na muže) vyvíjen společenský nátlak na to, aby dítě měla, s tím, že jinak o část respektu přijde („kariéristka“, „tak ošklivá, že ji nikdo nechce“, „tak protivná, nesnesitelná“). Opět se tu k takovým lidem provozuje něco, co není zcela legitimní. Nemáte prostě právo sousedovi kecat do toho, jestli nebude mít žádné dítě, jedno nebo dvanáct.

Není mi tedy zřejmé, z jakého důvodu by měl zákon při saturování této základní lidské potřeby přistupovat k LGBT lidem jinak než k heterosexuálům, lhostejno jakým způsobem to dítě přišlo na svět. Já samozřejmě chápu, že jde o velmi složitou problematiku, do které se navíc musí zahrnout i všechna práva a zájem dítěte. Prosím, nic proti tomu. Ale ať se to tedy dělá takto a na základě odborných posudků a výzkumů ze všech odvětví s věcí souvisejících, než na základě virtuálního lynče jedné skupiny druhou. Přímá konfrontace není funkční ani přínosná pro nikoho. Skutečně je mi v tomto směru až hanba, že se akce nazvaná „Den pro rodinu“ konala jako vymezení se vůči lidem s odlišnou orientací. Nevidím v tom ani smysl, ani jakýkoli přínos. A hlavně v tom nevidím vedení ke zodpovědnosti každého jednotlivce za své počínání zvlášť. Místo toho zase jenom stádnost a vytváření dojmu, že kdo to vidí jinak, „nezaslouží si respekt“ atd. Já přitom svůj respekt nespojuji s akcemi, kterých se účastním či neúčastním, ani se svou orientací či identitou.

Já prostě JSEM. Jsem taková, jaká jsem, naštěstí nedokonalá jako jsme my všichni. Nemám žádnou povinnost řešit, kvůli čemu mě někdo „nerespektuje“. To je totiž jeho soukromý problém, pokud se tento disrespekt dostane do konfliktu se zákony naší země, bude k němu legálními a legitimními prostředky donucen patřičnými orgány. Dlužno říci, že si za tento respekt pravda moc nekoupím, ale na druhou stranu – umožni mi běžné fungování ve společnosti. Konec konců, není ten respekt náhodou místo nárokovou věcí udělovanou „za veřejné zásluhy“ spíš také základní lidskou potřebou? Jak dlouho vydržíte fungovat s těmi, kteří by vás absolutně nerespektovali? Neměli jsme to tu už náhodou někdy? Málo mrtvých při boji za to, aby se to už nevrátilo?

Zkrátka je situace nastavena tak, že při boji proti islámské totalitě musíme zároveň hlídat to, aby se nám sem nedostala nebo nevrátila naše totalita vlastní, díky které by se sem později právě třeba ten islám o to snáze dostával. Nenastavila jsem to tak já, také mi to není příjemné, stejně jako vám. Ale jak jsem řekla, to ani nemá být. V komfortní zóně člověk obvykle žádného pokroku nedosáhne, zato se tam spolehlivě dá degradovat a spadnout až na samé dno a ještě stáhnout X lidí s sebou.

O to nikomu nestojím.


Nestojím o to, aby po mně někdo šel (mohl jít!) na základě toho, že jsem ženou – ovšem ne podle jeho představ. Nestojím o to, aby mi někdo zakazoval projevit své ženství jakýmkoliv způsobem. Nehodlám nikomu kecat do toho, jak má sám sebe prezentovat jako muž nebo žena s tou či onou orientací. Naopak si uvědomuju, že fungovat bez neustálé deklarace vlastní identity ve společnosti není možné. Deklarujete ji v rámci právních úkonů i svým bližním navzájem naprosto běžně.  

To je tak vše, co mi z toho letošního Pride vyšlo. Není to snadné čtení ani psaní. Ale pokládám ho za nezbytné. 
 
;